Není nad to najít prehistorické úvahy o svých citech. A jelikož jsem je nepsala do šuplíku a za své tápání se nestydím, tak tady to je: "Eva mínus 5 let - půlnoční pocity".
Každý je máme. Pocity. A ten kdo tvrdí, že nic nemá, tak kecá. Má -
to nic co cítí, to taky musí cítit. Hodně lidí říká "Nic necítím." ale
správně je i "Cítím nic." význam je stejný, a nechtějte se hádat. Nanic
je jak člověk svoje pocity nemůže kontrolovat, ovládat, vytvářet,
předvídat. Kolikrát jsou tak složité, že se v nich chudák člověk nemůže vyznat klidně i několik let. Zářným příkladem je má osoba.
Léta
mi trvalo než mi došlo jak se věci mají. Nebudu tvrdit, že do každého
vztahu jsem šla z přesvědčení, že toho člověka bezmezně miluji a budu s
ním žít až navěky věků, amen. Ale jednou, vlastně dvakrát, jsem to tak
opravdu cítila, v tu danou chvíli, v ten okamžik, myslela jsem, že je to
láska, ta pravá láska. Trvalo než mi došlo, že se jednalo o zaslepenost
ideály, moje chyby, byla jsem dost mladá a moje pocity byly dost divoké
a kolikrát i přesvědčivé, nechci se na nic vymlouvat, ale když člověk v
16ti cítí nehynoucí lásku, tak je přesvědčen, že to tak opravdu je,
protože on to tak cítí - v dané chvíli. Ale pak ta chvíle pomine, brýle
spadnou, city se naředí a najednou z nich lze vyčíst tu pravou podstatu a
zjistíte, jak jste to všechno "podělali".
Nejvíc mě však mé city
zradili co se týče "toho prvního". Vytvořili mi iluzionální svět, kde
jedině on je ten pravý a bez něj život nemá cenu, takže klidně i
ponižovaná, nemilovaná, nedoceňovaná, hlavně když budu po jeho boku, on
je ten pravý, tak to přeci cítím. Vždyť jsem si pořád představovala tu
společnou schránku, to jest dostatečný důvod. City - chyby. Vytvořili mi
tak dokonalý lživý obraz, že se ho jen těžce zbavuji, vážně jsem
věřila, že tak to cítím - tak to je a tak to taky bude. Rozčarování a
bolest z vlastního "prozření" byla neskutečná a zdlouhavá. V podstatě
pořád trvá. Za měsíc nezmizí co člověk viděl roky. Jak se ty kontury
mých zarytých představ smazávají, tak cítím že je to správně, tentokrát
to tak opravdu je. Rýpal by mohl podtknout jak si mohu být najednou tak
jistá, když léta jsem v tom měla guláš, ale o to tu jde.
Teď jsem ten guláš uviděla, konečně jsem to dokázala oddělit,
identifikovat, zdůvodnit, správně pojmenovat a zařadit. Dobře, možná si
chci zase představovat tu společnou schráku, ale z opatrnosti se brzdím.
Přiznávám, ze začátku jsem si nebyla moc jistá co vlastně cítím, o to
jistější jsem však teď, když už to konečně vím a s vědomím, že ty pocity
jsou správné, opodstatnělé, že žádný lživý obraz nevytvářejí. Dlouho
jsem pana Božského viděla jako draka ovládající mé srdce a toužila po
příjezdu a záchraně od jezdce na bílém koni. Ano, pár jich přijelo,
jeden hodlal i setnout drakovi hlavu. Já však nastavila tu svou v
přesvědčení, že s drakem je to stejně nejlepší - opravdové. City -
chyby! Přijel (a kdybych to měla brát reálně tak na koni to nebylo :D),
ale hlavu stínat nehodlal a já si to ani nepřála. Místo toho jsem si od
něj ten meč půjčila, rozhlédla se, zamířila, zhluboka se nadechla a
hlavu drakovi sťala sama. Dýchá se mi teď mnohem líp. Už dost bylo
lživých představ a falešných pocitů.... je na čase vidět - a hlavně
CÍTIT věci reálně.
Vybavuji si scénu z mého oblíbeného seriálu,
mladý pár (asi tak 16 let) po slavnostním večeru na oslavu jejich
měsíčního či snad tříměsíčního vztahu, sedí v autě, který jí on kousek
po kousku skládá jako důkaz nehynoucí lásky. Hledí si do očí, on je
pohladí po vlasem a říká:"Rory já tě miluju." A Rory mlčí. Zaskočena tou
větou, situací a svými vlastními pocity, kterými si není jistá, není
schopna ze sebe tutéž větu vypravit - v tu chvíli by to byla lež, není
si jistá jestli to tak cítí. A jeho reakce? Strašný randál. Čekal, že na
větu uslyší odpověď "Já tebe taky." nebo stejnou verzi. Podle mě to
vyděračská věta. Je totiž ve všech zakořeněno, že na něco tak citlivého
jako je "miluji tě" se odpovídá buď "já tebe taky" abychom partnerovi
dokázali, že my to tak taky cítíme (i když to kolikrát vůbec necítíme)
nebo ze sebe vysoukáme stejnou frázi. No jak to s Rory dopadlo? Rozešli
se, ale on se za měsíc stavil před školou, pohádali se, ona na něj
zařvala, ať stojí a on se zeptal proč by měl a na to ona s naprostou
jistou:"Protože tě miluju ty blbečku." A o tom to je, tahle citová bomba
by se měla opravdu používat jen ve chvílích, kdy se to tak opravdu
cítí, kdy to tak opravdu je. Ale když má člověk obavy co cítí partner,
tak raději mlčí, nechce se dostat do situace trapného ticha. Já osobně
tuhle citovku používám ústně opravdu málokdy. Navíc po shlédnutí scény
Rory a Deana se bojím, abych opravdu nevyslovila větu, která má
vyděračský a sobecký podtón. Abych však druhému osvětlila jak se věci
mají, situaci jsem mu lehce popsala. A teď když použiju větu "Zase mám
chuť pronést tu vyděračkou větu." tak ví, že ho miluju. Některé věci si
lidé nemusí říkat přímo, stačí naznačit, kolikrát to stačí.
Na
druhou stranu si kladu otázku, jestli i já tuhle větu uslyším, né že by
to bylo životně důležité, ale přeci jen, jednou, možná i dvakrát (tak za
20 let) by to neškodilo :) Doufám, že můj mozek a srdce jsou natolik
racionální, že neprahnou jen po této "bezduché a prázdné" větě, že jim
stačí jiné, které opravdu mluví za vše, že mé mysli stačí, že to fakt
asi tak bude, když udělá .......... tohle! A tak ve chvílích depresí a
pochybování nalistuju v mobilu sms začínající hadí citovkou, přečtu
text, ve tváři se mi zobrazí takový ten dementně zamilovaný úsměv a můžu
jít v klidu spát. Vážně to bude na obou stranách stejné, i když to
neříká. Alespoň v to doufám ......
Žádné komentáře:
Okomentovat