Drásal .... nervy a svaly drásál!

Gratuluji J.D. na Drásalovi k výbornému umístění, protože mi přijde husté být celkově pátý na trati dlouhé 115 km a první ve své kategorii a on naprosto nevěřícně odpovídá: "A k čemu?! To já gratuluju tobě, žes to vůbec dala .... už se těším na report ...... to bude spíš parte, ne?"

A já si tak v duchu říkám: "Aha, takže to se teď jako čeká, že z každého mého závodního pokusu bude report či co? To by se někteří upsali :-D" To, že Jiřík nepovažuje první pětku za dobré umístění mě už ani nepřekvapuje, on je věčně nějakej nespokojenej ...... ale za to, že to tak dobře zajel (alespoň podle mě!) mu nějaký to parte sepíšu :-) A věnuji to i Kláře, která to minulý rok chtěla jet, ale člověk míní, osud mění .........

Docela dobře si pamatuji, jak se ten blbej nápad odjet dlouhýho Drásala (v té době ještě 175 km trať neexistovala) zrodil. To jsem tak jednou zahlídla fotky jedné nejmenované spoře jezdící cyklistky, která Drásala jela. Myslím, že jí to trvalo něco kolem desíti hodin. A mě poprvé napadlo - zvládla bych to v časovém limitu? Neumřela bych na trati?

Prvních 100 km (navíc na horském SUPovi, nikoliv silnici) jsem dala před dvěma lety, právě den před Drásalem. Představa, že jedu 115 km v terénu mi tenkrát přišla docela dost funny ;-)

Minulý rok tak trochu asi z nudy a zvědavosti jsem si jako cíl sezóny určila závod na Salzu (aneb srabáckých 56km bolelo jak kráva) s tím, že příští rok bych toho Drásala mohla zkusit. Lucie říkala, že to pojedeme spolu. Jenže Lucie jezdí (i když říká, že nejezdí) a je fakt dobrá ........

Aniž bych se nějak speciálně připravovala (kromě toho, že jsem na Mallorce u každého výletu nad 100 km myslela na to, že to musím dát, protože 115 km v terénu to bude teprve peklo, a jednoho nedělního výletu s Ghostem, kdy jsme drtili Jívovou, Štrauzák, Kopeček a jiné okolní kopce v děsným vedru), hrdě jsem se přihlásila. Slyšela jsem pár reakcí, že jsem fakt dobrá. "Spíš blbá." opáčila jsem vždy suše. Protože přihlásit se umí každej, že jo. Horší je to absolvovat ..... a neskončit poslední .....

Takže jsem si bez nějaké speciální přípravy 4. července v 7:30 stála na startu ( v nohách natočeno jen 2,5 tisíce) a  pomalu mi začalo docházet, že tady končí legrace :-/
Lucie to odpískala (prej nemá naježděno .... kecá!) a dělala support na 175 km distanci (chápu ji, každý svého štěstí strůjcem ;-))

V hlavě mi ještě chvíli šrotovalo (než zazněl startovní - smrtelný výstřel), kdo jak tipoval, že mi to bude dlouho trvat:

Foxina: 8,5 - 9h (při vyslovování "8,5" docela skřípal zubama, takže bylo jasné, že v to vůbec nevěří .....),

Chobotnice: 9:15,

Otec optimisticky: 9,5 - 10 (Ale to jsem fakt hodně optimista! dodal),

Sova: 9:50 - 10:20,

Otec pesimisticky: 10:15 - 10,5 (jeho první tip).

Bylo jasný, že to musím tlačit k 9ti hodinám i kdybych se po**at měla :-D abych všem ukázala, zač je toho loket!!!

Asi tak 80 km, už JEN 40 ;-)

Závod samotný tu popisovat nebudu, neb si ho nepamatuji ;-) bylo toho prostě strašně moc, takže jen pár střípků z trati, které si můj mozek vybavuje:

• Šlapu si prvních 8 km do kopce výletním tempem s Liškou po boku ("rozjížděl se") a myslím na to, že takhle pomalu by to sice šlo, ale abych stihla ten 10 h limit :-D
• Letím prvním sjezdem dolů, myslím na ty překopávací kanály a výmoly před kterými pořadatelé varovali .... občas se práší tak, že ani nevidím kam jedu .... svištím si to v prostřední koleji (ano svištím - jela jsem na sebe docela rychle) a vidím periferně chlápka vlevo jak mě předjíždí .... najednou mu to ustřelí a on se v té rychlosti začne skládat k zemi a naráží i do mého zadního kola a nohy ..... instinktivně na pár sekund pouštím brzdy, abych odjela, pak brzdím i očima, chce se mi brečet, stačilo málo a válela bych se taky .... úplně vidím ten roztržený dres, spálené lokty a kolena do krve, naražené všechno .... je mi trochu mdlo .....
• Při začátku šplhání na Kelčský Javorník pouští můj domestik nahlas zajímavou myšlenku: "To by mě zajímalo, jestli to někdo nahoru vyšlape." Později chápu, stoupání rozdělené do tří kopců o takové prudkosti, že mám problém to zdolat i pěšky (příští rok se tam půjdu podívat na ty první borce, jak to dávají!). A sjezd takový, že jsem přemýšlela, jestli to bylo horší nahoru anebo dolů ;-) pod kopcem mému utrpení dodává korunu domestik větou: "Zdravíme naše běžce!" :-D přijdu si trošku jako trotl, ale znám své limity.
• Jedeme lesem a narážíme na velké bahno, neb znám své limity, vycvakávám se  a slézám z kola, borec za mnou jede a později se kácí do voňavého bahníčka :-)
• Na občerstvovačce se podivuji plastové konvi, prý je v ní ionťák .... no jen jestli ......
• Prženské Paseky jsou fakt peklo!!!
• Při 80ti km si říkám: "Už JEN 35!!!" :-D
• Na 111 km mi dochází, že to nebude avizovaných 115 km, ale těch 120, co psali sprejem kdesi na cestě a modlím se za závěrečný sjezd ......
• V závěrečném sjezdu skřípu zuby, bolest předloktí je novinkou, která graduje na maximum!!!
• V posledním stoupání po louce se měním ve sprostého dlaždiče!
• Do cíle dojíždím v čase 8:43, trošku mě mrzí, že to není 8:29, aby Foxině vypadly bulvy, ale už i tak vypadá, že tomu nemůže uvěřit.
• Otec se sestrou na mě zírají jak na zjevení. Je vidět, že tak brzo mě nečekali ;-)

Nevěřícně koukám .......

...... na tu konev co v ní má být ionťák ;-)

Díky "domestikovi" mi závod trvající déle než je jedna pracovní směna celkem rychle utekl, dokonce jsme si čas od času i povídali, což zvláště do kopce muselo ostatní závodníky strašně štvát :-) Takže Ondro, ještě jednou mockrát díky, byl jsi mi neskutečnou psychickou oporou, a když jsem ti někde ujela, tak jsi mi pak docela i chyběl ;-)

Někdy mi hlídal záda, někdy mapoval cestu přede mnou, celou dobu byl ale nenahraditelný!!!!!

Zámecká zahrada, jak ráda jsem jí viděla .....

FINISH!!!!!! 8:43!!!!!!

Když se podívám zpětně na mapku trati, nechápu, že jsem to vůbec ujela a nebyla poslední :-)
Kde je červená linka, tam jsem v sobotu byla i já ;)

A pro zvídavce: Ne, opravdu to příští rok znovu nepojedu :-D najdu si jinou šílenost, o které budu tvrdit, že na ni budu trénovat a opak bude pravdou ;-)

P.S. Ta lůza co jí říkám "sestra" se vydala na trať dlouhou 37 km a v konkurenci samých profi jezdkyň z profi týmů to dopadlo takhle:

Splněný sen ...... aneb mýval na bedně!!!

Bylo nebylo ......... já vím, takhle začínají pohádky, ale to co se mi stalo jak pohádka je, tak se usaďte a dobře poslouchejte milé děti :-)

Jak to mám s cyklistikou asi většina ví, kdo neví a tápe, seznámím ho rychle:
1) kolo ano, ale většinou až 1.května na Bílý kámen,
2) maximálně najeto 1.000 km,
3) nejdelší trasa - 60 km :-)
4) první závod v srpnu 2012 za vydatného povzbuzování Lišky, abych se prej nenudila v cíli, když bude závodit :-D

No a pak mě to tak nějak chytlo, začalo bavit - posouvat limity .... např. ujetí 100 km v jeden den byl výkon dříve nemyslitelný :-) A pak to šlo ráz na ráz, závodů víc, v březnu Chorvatsko abychom se nenudili a tak dále :-D že jsem tajně snila o bedně snad nemusím říkat. Myslím, že každý, kdo se věnuje sportu touží po tom být dobrý ....... a ještě, když je člověk sportovní antitalent, tak ta představa stupňů vítězů je jako fata morgána :-)

Když jsem měla rande s Vinařskou 50 poprvé v roce 2013 srazili mě hned asi 200m po startu. Borec neřekl ani bůůů a ujel. Já zůstala na zemi celá dodřená, naražená, nasraná, ale nevzdala jsem to. Nechala jsem si zavázat odřeniny ať se mi do nich nepráší, nasadit řetěz, srovnat řidítka a vydala se na trať. Né proto, že bych byla tak "pozice chtivá", ale protože všichni vykládali jak je to krásný závod, jak se táhne vinicemi a kdesi cosi a já to chtěla vidět, projet si to ........ že jsem po tom pádu jela hodně zabržděně je asi jasné ...... předjížděly mě i děti, ale to mi nevadilo, byla jsem ráda, že to vůbec jedu. V čase 3:10 jsem tak dokončila první Vinařskou 50 a jako bolestné jsem večer fásla korunku :)

Takhle jsem dopadla po srážce s blbcem při své vinařské premiéře.

Za rok jsem stála na startu znovu, málem infarkt z toho, že mě někdo zase sejme, první stovky metrů jsem raději uplatňovala styl koloběžka, abych byla stabilnější .....  Prodírat se však davem bylo potom horší, špatně se předjíždělo, celých 50km jsem doháněla ten svůj pomalý start. Do cíle jsem dojela za dvě hodiny a deset minut. Otec uznal, že je to dobrý čas (to je jak dostat medaili za zásluhy :-D). Když jsem se podívala na výsledky byla jsem těsně u oné pověstné "první desítky". Skončila jsem 11. a na třetí místo mi scházelo 9 minut. Jsem realista, takže jsem věděla, že to bych fakt musela makat, aby tam ta šance byla a hlavně dobře odstartovat, takže cíl nakonec docela nereálný, ale proč o tom  alespoň nesnít (stejně jako o tom, že Brad opustí Angelinu a zamiluje se do mě ) :-)

A pak přišel letošní rok! Trénovalo se tak, že se netrénovalo, nebo se tomu spíš trénink nedal vůbec říkat :-D pak se jelo na týden na dovolenou, pak byl člověk týden nemocen a pak následovalo asi 14 dní ukrutné zimy, a když bylo teplo tak byl dětský den nebo jiná MKT aktivita, takže nic :-) Že byly nějaké sny a plány před rokem bylo už skoro zapomenuto.
Takže si tak sedíme v pátek večer před vinařstvím Popů, popíjíme moc dobré víno (to ani téct nechtělo, kolik v tom bylo cukru) a já tak fantazíruju ......9 minut ..... minulý rok mi chybělo 9 minut .... to letos nedám ..... ale bylo by to hezké stát na bedně :-) při hubnutí je prý důležité představovat si, že už máte svou vysněnou postavu, a tak si představuju, jak lezu na bednu, slastná představa, skoro lepší jak sex ...... tak zpátky na zem, nereálné ...... Liška mi dává limit 2:05, říkám si, že se asi posral v kině, že už minule jsem jela dost podlahu, tak jak to můžu stáhnout na 2:05???? Padá mi hlava do dlaní, cítím bezmoc, štve mě, že jsem tu přípravu líp nepojala. Tak si říkám, že se chci zlepšit co nejvíc a být v první destíce ..... uzavírat první pětku by bylo taky fajn :-)
Druhý den stojím na startu, v podstatě nerozjetá, a stresuje mě, kolik je všude vyšvihaných holek a co v té vlně chtějí, když nemají číslo do 250 a ani poznámku, že patří do I.vlny? Padá startovní výstřel, u mě nastupuje panika, posouváme se vpřed, pak se brzí, pak se lidi tlačí, zase první zatáčku téměř styl koloběžka. Osměluji se a deru se dopředu, ostré lokty, alá nafouknutá ryba s ostnama, za chvíli mě zavírá dav, nedá se kudy předjet, všichni jedou vedle sebe .... vedle sebe a pomalu .....předjíždím je, když najíždíme na šotolinu, jedu si vpravo, neb si vybavuji otcovu poznámku, že vpravo se líp jede, že je tam míň štěrku. Za chvíli jsem nucena přejet vlevo, vpravo se jelo moc pomalu. Přichází sjezd a já pořád šlapu, trochu mi na tom štěrku tančí zadek, ale odmítám zpomalit, prvních 10km je fakt leteckej den, plíce mám totálně v prdeli, nohy hlásí kyselinu mléčnou a odmítají spolupracovat, neberu jejich protesty v potaz a jedu v podstatě na doraz. Projíždíme Šatovem, najíždíme do terénu, kličkujeme vinicemi ..... pán přede mnou mě brzí, druhá kolej je stále plná lidí, dilema: vjet do trávy a předjet ho a další 3 lidi, anebo vyčkat na místo na předjetí? Dilema mám dalších 5 minut a pak přichází místo, kde předjíždím, následuje dalších X kilometrů a já si frčím vlevo a šlapu, jak kdyby za rohem byl cíl. Přichází kamenitý výjezd, nahazuji lokty a odmítám opustit svou ideální stopu, nahoře mám pocit, že snad budu plivat krev .......... pak je to nahoru a dolů, nahoru a dolů, holku co mě předjela v teniskách a tričku a nohy měla jako já ruce jsem už dohnala a nechala za sebou, i tu slečnu (paní?) v červeném dresu .... ale ta ve stejných růžových kraťasích mi odjela do pryč ...... v duchu si říkám - je to fakt v řiti, bedna nebude ....to nevadí, kolik je hodin? Hodina pryč? Hmm, a 25km taky ujetých, to je dobré, to by mohl ten liščí limit mohl vyjít.

Úžasný sjezd a dole ostrá levá, anebo studený rybník :)

Najíždíme do vinic, všude samí chlapi, žádná motivace (no i když každý předjetý chlap je skvělý skalp!) najíždíme na asfalt, v dálce vidím culík - hustý. Trošku přizpůsobuji tempo a pomalu se přibližuji - ale fakt pomalu, holku už mám na dohled, ale pořád mi k ní chybí dobrých 20 metrů .... v každé zatáčce mi ujede, protože ji projede mnohem líp jak já .... pěkně mě to sere .... blížíme se k třešničce celého závodu - fakt brutální tři asfaltové hupky do kopce. Kolega vedle to komentuje slovy:"To je ta hrozná děvka před námi." Jen se směju a přehazuju na nejlehčí převod, posunuju těžiště na sedátku dopředu a modlím se .... kolegové vedle z kola slezly, culík mi zmizel kdesi nahoře .... hupky vyjíždím, i když nohou projíždí křeč. Nahoře mám pocit, že vyplivnu vnitřnosti, nohy tuhnou, ale není čas, vjíždíme mezi vinice a zase vidím konkurentu (nemíním riskovat, že by byla juniorka, to by mohlo v cíli bolet, však víte ...... bedna :-)) pomalu se k holce dotahuji a zjišťuji, že před ní jede ještě jedna, nejspíše s otcem, který jí udílí jistě cenné rady. A najednou si říkám - kurva teď! - a přidávám, abych obě předjela, ani se neotáčím a jen se v duchu modlím, že na můj útok nemají odpověď, že už prostě nemůžou zrychlit, jinak jsem v prdeli, jestli se za mě pověsily. Přichází štěrkovitý sjezd, odmítám sahat na brzdy i když včera jsem tu brzdila jak divá. Díky rychlosti vyjíždím protější brdek téměř bez šlápnutí a hned řadím těžší, protože se cesta rovná a mírně svažuje dolů. Vím, že už je to "jen" mírný sjezd podél železniční trati a slavná panelka, pak pravá zatáčka - rozbitý asfalt - pravá zatáčka a cilový spurt. Na začátku panelky narážím na další dívčí skalp, říkám si, že to asi nebude moje kategorie, ale odmítám to riskovat, celou dobu jedu podlahu jak prase, abych si nemohla vyčítat, že jsem do toho nedala všechno. Najednou se mi ta panelka zdá nekonečná, fouká, jedu sama, není se za koho schovat, bojím se, že si za sebou vezu tři holky, jasný, bedna to nebude, ale bylo by to moc hezký, a kdyby ... chci dojet raději 4. než 6. Nohy bolí, nechcou jet, předsvědčuji je, že teď to nemůžou vzdát, když 49km tak poctivě dřely. Jedu už v podstatě na euforii z toho, že za chvíli bude konec. Tachometr ukazuje, že už jedu 2:03 což mě trošku štve, chtěla jsem mít výsledný čas 2:01 nebo 2:03, abych Lišce ukázala, zač je toho loket :-) takže jedu jak pominutá, jen abych se vlezla do toho jeho 2:05. V posledním sjezdu do pravotočivé zatáčky mi trochu ustřeluje zadní kolo, doprdele ..... spadnout tady, tak se asi vzteky nezvednu .... stoupám a rozjíždím spurt do cílové rovinky. Najednou za sebou slyším zvuk kola ..... sakra ..... ale je to nějaké hlučné a asi rychlé, to snad nemůže být holka .... NENÍ .... uff ........... vjíždím na hřiště, odmítám přibrzdit na tom štěrku, ať se tady třeba rozplácnu, hlavně ať je ta část kola s čipem už v cíli :-) Přejíždím koberec a tachometr ukazuje 2:04:26 .... uff .... splnila jsem, sice tak tak, ale i tak ho tím můžu dráždit, že jsem to dala :-) Koukám na tabuli a tam svítí, že jsem dojela 384. Říkám si : "Dobře já ... minule jsem byla snad někde kolem 600." Moderátor hlásí pána co dojel 382. a pak slyším: "A jako 384. dojela i Eva Nádvorníková....." říkám si - fajn, slyšem svoje jméno nahlas na celý hřiště :-) ale moderátor ve větě pokračuje a mě tuhne krev v žilách: ".........která je i třetí ženou ve své kategorii!". Mám pocit, že blbě slyším, že se mi to zdá, do očí se mi derou slzy překvapení ..... ty vole, já to fakt dala, hustě já :-)
Jinak slečna co jsem ji pořád tak naháněla posledních 5km byla opravdu juniorka, ale evidentně ta před ní byla moje kategorie a ta na panelce byla v kategorii starších, takže jet podlahu celých 52 km se fakt vyplatilo, dala jsem do toho úplně všechno a ono to klaplo :-)
Blbý je, že na příští rok mi Foxina chystá nějaký limitový peklo ......

P.S. Fásla jsem na bedně korunku, které otec hanlivě říká "houba na mytí auta" a jako upomínku si koupila korálek s pohárem (neb ten jsem nedostala) a vinnou révou.

Fakt bedna, 3. z 62, pro mě hustý .....

P.S.2. Na vrcholu se má prý přestat ....... no ..... ale já ještě nemám splněno, já ještě musím přežít dlouhého Drásala a pak to můžu zapíchnout alá velká hvězda :-)

Pro mě neuvěřitelný pohled!!!!

Na tohle bych mohla koukat pořád ;-)