Drásal .... nervy a svaly drásál!

Gratuluji J.D. na Drásalovi k výbornému umístění, protože mi přijde husté být celkově pátý na trati dlouhé 115 km a první ve své kategorii a on naprosto nevěřícně odpovídá: "A k čemu?! To já gratuluju tobě, žes to vůbec dala .... už se těším na report ...... to bude spíš parte, ne?"

A já si tak v duchu říkám: "Aha, takže to se teď jako čeká, že z každého mého závodního pokusu bude report či co? To by se někteří upsali :-D" To, že Jiřík nepovažuje první pětku za dobré umístění mě už ani nepřekvapuje, on je věčně nějakej nespokojenej ...... ale za to, že to tak dobře zajel (alespoň podle mě!) mu nějaký to parte sepíšu :-) A věnuji to i Kláře, která to minulý rok chtěla jet, ale člověk míní, osud mění .........

Docela dobře si pamatuji, jak se ten blbej nápad odjet dlouhýho Drásala (v té době ještě 175 km trať neexistovala) zrodil. To jsem tak jednou zahlídla fotky jedné nejmenované spoře jezdící cyklistky, která Drásala jela. Myslím, že jí to trvalo něco kolem desíti hodin. A mě poprvé napadlo - zvládla bych to v časovém limitu? Neumřela bych na trati?

Prvních 100 km (navíc na horském SUPovi, nikoliv silnici) jsem dala před dvěma lety, právě den před Drásalem. Představa, že jedu 115 km v terénu mi tenkrát přišla docela dost funny ;-)

Minulý rok tak trochu asi z nudy a zvědavosti jsem si jako cíl sezóny určila závod na Salzu (aneb srabáckých 56km bolelo jak kráva) s tím, že příští rok bych toho Drásala mohla zkusit. Lucie říkala, že to pojedeme spolu. Jenže Lucie jezdí (i když říká, že nejezdí) a je fakt dobrá ........

Aniž bych se nějak speciálně připravovala (kromě toho, že jsem na Mallorce u každého výletu nad 100 km myslela na to, že to musím dát, protože 115 km v terénu to bude teprve peklo, a jednoho nedělního výletu s Ghostem, kdy jsme drtili Jívovou, Štrauzák, Kopeček a jiné okolní kopce v děsným vedru), hrdě jsem se přihlásila. Slyšela jsem pár reakcí, že jsem fakt dobrá. "Spíš blbá." opáčila jsem vždy suše. Protože přihlásit se umí každej, že jo. Horší je to absolvovat ..... a neskončit poslední .....

Takže jsem si bez nějaké speciální přípravy 4. července v 7:30 stála na startu ( v nohách natočeno jen 2,5 tisíce) a  pomalu mi začalo docházet, že tady končí legrace :-/
Lucie to odpískala (prej nemá naježděno .... kecá!) a dělala support na 175 km distanci (chápu ji, každý svého štěstí strůjcem ;-))

V hlavě mi ještě chvíli šrotovalo (než zazněl startovní - smrtelný výstřel), kdo jak tipoval, že mi to bude dlouho trvat:

Foxina: 8,5 - 9h (při vyslovování "8,5" docela skřípal zubama, takže bylo jasné, že v to vůbec nevěří .....),

Chobotnice: 9:15,

Otec optimisticky: 9,5 - 10 (Ale to jsem fakt hodně optimista! dodal),

Sova: 9:50 - 10:20,

Otec pesimisticky: 10:15 - 10,5 (jeho první tip).

Bylo jasný, že to musím tlačit k 9ti hodinám i kdybych se po**at měla :-D abych všem ukázala, zač je toho loket!!!

Asi tak 80 km, už JEN 40 ;-)

Závod samotný tu popisovat nebudu, neb si ho nepamatuji ;-) bylo toho prostě strašně moc, takže jen pár střípků z trati, které si můj mozek vybavuje:

• Šlapu si prvních 8 km do kopce výletním tempem s Liškou po boku ("rozjížděl se") a myslím na to, že takhle pomalu by to sice šlo, ale abych stihla ten 10 h limit :-D
• Letím prvním sjezdem dolů, myslím na ty překopávací kanály a výmoly před kterými pořadatelé varovali .... občas se práší tak, že ani nevidím kam jedu .... svištím si to v prostřední koleji (ano svištím - jela jsem na sebe docela rychle) a vidím periferně chlápka vlevo jak mě předjíždí .... najednou mu to ustřelí a on se v té rychlosti začne skládat k zemi a naráží i do mého zadního kola a nohy ..... instinktivně na pár sekund pouštím brzdy, abych odjela, pak brzdím i očima, chce se mi brečet, stačilo málo a válela bych se taky .... úplně vidím ten roztržený dres, spálené lokty a kolena do krve, naražené všechno .... je mi trochu mdlo .....
• Při začátku šplhání na Kelčský Javorník pouští můj domestik nahlas zajímavou myšlenku: "To by mě zajímalo, jestli to někdo nahoru vyšlape." Později chápu, stoupání rozdělené do tří kopců o takové prudkosti, že mám problém to zdolat i pěšky (příští rok se tam půjdu podívat na ty první borce, jak to dávají!). A sjezd takový, že jsem přemýšlela, jestli to bylo horší nahoru anebo dolů ;-) pod kopcem mému utrpení dodává korunu domestik větou: "Zdravíme naše běžce!" :-D přijdu si trošku jako trotl, ale znám své limity.
• Jedeme lesem a narážíme na velké bahno, neb znám své limity, vycvakávám se  a slézám z kola, borec za mnou jede a později se kácí do voňavého bahníčka :-)
• Na občerstvovačce se podivuji plastové konvi, prý je v ní ionťák .... no jen jestli ......
• Prženské Paseky jsou fakt peklo!!!
• Při 80ti km si říkám: "Už JEN 35!!!" :-D
• Na 111 km mi dochází, že to nebude avizovaných 115 km, ale těch 120, co psali sprejem kdesi na cestě a modlím se za závěrečný sjezd ......
• V závěrečném sjezdu skřípu zuby, bolest předloktí je novinkou, která graduje na maximum!!!
• V posledním stoupání po louce se měním ve sprostého dlaždiče!
• Do cíle dojíždím v čase 8:43, trošku mě mrzí, že to není 8:29, aby Foxině vypadly bulvy, ale už i tak vypadá, že tomu nemůže uvěřit.
• Otec se sestrou na mě zírají jak na zjevení. Je vidět, že tak brzo mě nečekali ;-)

Nevěřícně koukám .......

...... na tu konev co v ní má být ionťák ;-)

Díky "domestikovi" mi závod trvající déle než je jedna pracovní směna celkem rychle utekl, dokonce jsme si čas od času i povídali, což zvláště do kopce muselo ostatní závodníky strašně štvát :-) Takže Ondro, ještě jednou mockrát díky, byl jsi mi neskutečnou psychickou oporou, a když jsem ti někde ujela, tak jsi mi pak docela i chyběl ;-)

Někdy mi hlídal záda, někdy mapoval cestu přede mnou, celou dobu byl ale nenahraditelný!!!!!

Zámecká zahrada, jak ráda jsem jí viděla .....

FINISH!!!!!! 8:43!!!!!!

Když se podívám zpětně na mapku trati, nechápu, že jsem to vůbec ujela a nebyla poslední :-)
Kde je červená linka, tam jsem v sobotu byla i já ;)

A pro zvídavce: Ne, opravdu to příští rok znovu nepojedu :-D najdu si jinou šílenost, o které budu tvrdit, že na ni budu trénovat a opak bude pravdou ;-)

P.S. Ta lůza co jí říkám "sestra" se vydala na trať dlouhou 37 km a v konkurenci samých profi jezdkyň z profi týmů to dopadlo takhle: