Není nad ambiciózní rodiče ..... avšak s velkým očekáváním přichází (sem tam) i velké zklamání. Občas jdou ruku v ruce, jako milenecká dvojice. A není větší cesty do pekel, než mít nereálná očekávání, co se vlastních potomků týče. Jistě myslí to s nimi dobře ..... ale čas od času to někteří docela přehání.
Co se mě týče, přehnané nároky jsem měla na sebe asi jen já .... Jistě, rodiče chtěli, abych se dobře učila, abych možná byla i první vysokoškolsky vzdělanou osobou v naší rodině, ale přehnané nároky na mě určitě neměli. Proto v mém případě nepřišla ani žádná velká zklamání. Kromě toho, že jsem teda sportovní antitalent. Základní školou jsem tak nějak proplula samovolně, jen s občasnými poznámkami, že jsem líná se učit. No bodejť, komu by se chtělo učit něco, co nikdy nepoužije. Chemii a fyziku jsem přímo nesnášela. A přírodopis taky, teda do té doby než jsme začali probírat člověka. Bylo zajímavé zjistit kolik máme kde kostí, svalů a jak co funguje a jak se co porouchá. Zvláštní je i fakt, že já (cestoval) jsem úplně neexcelovala v zeměpise, ale naštěstí jsem měla shovívavého učitele :-) Na střední jsem se dostala na druhý pokus, protože ten první mi ukázal, že na gymnázium nemám ty správné buňky. Díky Bohu! Umřela bych tam už v prvním měsíci. Na střední škole už to bylo lepší. Po druhém ročníku vypadly i nudné předměty jako zbožíznalství, něco co mělo připomínat opět zeměpis a další. Naopak přibyly srandy jako účetnictví, ekonomie, výuka psaní všemi deseti a jiné. Sice to nebyl med, ani procházka růžovým sadem, ani duha s jednorožci, ale už člověk studoval něco, o čem věděl, že by to jednou mohl uplatnit. Třeba psaní všemi deseti uplatňuji každý den, i teď .... a je to k nezaplacení :-) TRUE STORY!!!
Střední jsem málem (fakt málem, chyběl kousek) zakončila s vyznamenáním. Doma po mě někteří radostí skočili, jak kdyby nevěřili, že to udělám (tssss). Studijní povinnosti jsem tím pádem měla splněné. Všechno co bylo dál, bylo bonusem, který jsem si řídila sama. Vysokou školu jsem dokončila bez jakéhokoliv prodlužování a opakování. Dokonce se mi podařilo nějakým zázrakem v druhém ročníku dosáhnout i na prospěchové stipendium pro nejlepších 10 studentů v ročníku. Dodnes nechápu, jak jsem to udělala, ale bylo to fajn. Tím se nechlubím, ale jen konstatuji, jak běžel můj vysokoškolský život :-) Po bakaláři jsem se rozhodla pro (pro mě velkou) změnu, a to studovat dálkově a zkusit si najít nějakou práci, abych pak před všemi těmi čerstvými inženýry měla náskok v podobě praxe a jistého pracovního místa. Doma se netvářili radostně. Myslím, že se báli, že jakmile přičichnu k penězům, do školy se mi nebude chtít. Netušili však, že se mi titul bakalář úplně nelíbí, protože se mi nehodí k jménu a prahnu po lepším, po inženýrce :-) a ekonomie k tomu!!! Dodnes si pamatuji tu radost, když jsem si na státnicích vytáhla lehké otázky (jako by asi na oplátku za ty těžké při bakaláři), a kdy komisi z mé diplomky zajímalo jen to, proč má tyrkysové desky a co jsou to brémské kruhy :-)
Občas koketuji s myšlenkou na doktorát ....... pak si ale vzpomenu na ty stresy při zkouškách, státnicích, na ty nervy, kdy seminární práce nešly formátovat tak, jak by měly a podobné srandy a koketování mě rychle přejde :-) Přeci jen .... jsem trošku líná a tady bych se fakt musela šrotit, a to já nerada ..... líbí se mi styl, kdy pochopením základních principů odvodím vše ostatní :-) na víc totiž nemám .........
