Život a svět očima mývala: Olomoucký snobismus

Celé je to ironické, protože přítel nerad chodí na plesy. Já si na tom sice taky nefrčím, ale jednou za čas (pokud to zrovna není po brzkém ranním vstávání, kdy následuje celodenní lyžovačka a kdy pak na nachystání mám jen hodinu času ….), tak proč se hezky neobléct, namalovat, nechat se učesat a hrát si dámu, nebo na princeznu J Alespoň pak nemám touhy po svatbě, abych si to princeznovství někde uskutečnila :-) Mám totiž pocit, že hodně žen se chce vdávat proto, že chtějí být krásné, mít dech-beroucí šaty a být středem pozornosti.

Takže my jako pár s nálepkou na čele „Plesy nám nic neříkají.“ jsme se ocitli (opět) na té (pro mě) největší snobárně snad v celém olomouckém kraji, která je navíc okořeněná dovětkem „Každý, kdo něco znamená, jde na Olomoucký Omega ples.“ No ….. byla jsem tam už potřetí, a jsem si zcela jista, že stále nic neznamenám a nikdy ani znamenat nebudu, ale pohoda J J J Nejlepší je to šílenství před plesem, kdy to vypadá, že lístky jsou všechny těžce podpultové a dostat se k nim je heroický výkon. Už se ani neřeší, kolik stojí, ale jestli vůbec budou …. šílené ….. a to jsem někde slyšela šuškandu o tom, že lístek stál i 2500,-Kč, doufám, že to byly jen fámy, protože vím o milionech a jednomu způsobu navíc, jak jinak a lépe ty peníze investovat. Fakt. Nekecám!

Takže lístky byly (vřelé díky jedné nejmenované olomoucké společnosti zabývající se výrobou nejen sportovní výživy), šaty byly (je potřeba, aby „se zaplatily“, když jsem je na sobě měla jen jednou J), oblek se ve skříni taky našel, umazanou kravatu jsme nechali doma, bo máme skvělé přátele, takže kravaty byly k půjčení hned dvě J boty jsme také nějaké v botníku nalezli, řasenka mi naštěstí ještě nevyschla, takže i „zmalovat“ jsem se mohla, cestou z práce jsem oškubala jedno kuře a hned byly náušnice hotové ……. jen vlasy ….. to byl zase kámen úrazu. Jako první jsem volala kadeřnici, která mi vytvořila mistrovské dílo na firemní vánoční večírek (no jo, hold jsem chtěla být za krávu), měla plno. Scheisse!!! Tak co teď? Těžce jsem s ní počítala, volala jsem docela dlouho před plesem ...... Tak jsem zvážila další možnost a při vzpomínce na poslední kreaci ji ihned zamítla, takovou nouzi jsem fakt neměla. Pak to bylo jasné, čí linku (nebo spíš profil na sociální síti) budu obtěžovat J Ivoušek …… ale ajta krajta, oni i ostatní lidé mají osobní životy J J J obvolala jsem tedy ostatní kadeřnictví - buď měli plno, anebo nekřesťanskou cenu ……. A pak …… nejhodnější kolegyně ze všech hodných, Kačenka, mi sehnala přes svou kadeřnici nějakou jinou kadeřnici J Česala sice rychle, měla skluz, a tvářila se tak nijak …….. ale mně se tak zalíbila, že to k ní za 14 dní půjdu risknout …. Sednu do křesla a pronesu: „Něco mi s tím udělejte, nechám to na vás.“ a jsem zvědavá, jak se osvědčí. Když ne, budu hledat jinde, co nadělám.

Oblečeni, vymydleni, navoněni, jak pár z amerického filmu (kostky cukru z nás odpadávaly cestou) jsme něco před devátou večerní (začínalo se v osm ….) stáli před „en-háčkem“. Ano, přišli jsme o úvodní slovo pořadatele akce, a ano, lidi už se tlačili u rautu, jak divá zvěř co týden nejedla, ale nám to vůbec nevadilo J

Korzovali jsme, našli mnoho přátel (a když už i já někoho znám, tak to je fakt úspěch B-)), zasedli někomu u stolu v restauraci J před půlnocí nalezli náš stůl v hlavním sále, nechali jsme se zvěčnit několika fotoaparáty (to aby byly hmatatelné důkazy, že jsme tam byli ;-)), zmeškali vyhlášení nejlepšího účesu a šatů (díky Bohu! nevím, jestli bych druhou tragédii přežila), okusili některé vybrané lihoviny, v tombole nic nevyhráli, do němoty se neopili a tančili až do páté hodiny ranní. Byla to prostě bomba J

A jestli půjdu příští rok?

No ….. když se ke mně nějakým omylem dostanou lístky, tak určitě. A když ne, tak mi to žily rozhodně trhat nebude J Však já dám příští rok vědět, jak to dopadlo …..