Moravskotřebovské peklo

Jak se říká, po boji je každý generál ..... i mě se teď chce vtipkovat a pronášet hlášky typu:
"Historie se neptá!",
"Třetí v kategorii i v celkovém pořadí .... od konce však :-D :-D :-D".

Ale když si vzpomenu na těch 5 hodin utrpení, tak mi do smíchu moc není ...... Začalo to startem. To bych vám přála vidět. Vážně to bylo vtipné. Že mi starty nejdou, protože jsem pomalá, to vím. Ale, že mi ujedou vážně úplně všichni, a já za nimi budu viset po cca 50 m mezeře, tak to byla novinka. Fakt. Já nepřeháním. Za mnou už jela jen motorka. Když se profil tratě začal zvedat dojela jsem si další dva opozdilce a trochu se radovala, že nejsem úplně sama.
Slečna zjišťovala jestli jsme vážně poslední a jak se jmenuji, asi si chtěla potykat, či se seznámit :) Tak jsem si seznámila s krutou pravdou, že budeme stejná věková kategorie (20-39) a dala si za cíl jí co nejdříve ujet. Soustředila jsem se tedy na pána přede mnou, kterého jsem si nakonec po celém výjezdu a sjezdu opravdu dojela a předjela. Zkrátím to, popisovat celých 80 km by vydalo totiž na jednu knihu :-)

• Desátý kilometr. Předjíždí mě asi čtvrtý rychlík z kratší trati, která startovala 15 minut po nás, prý "zleva", ptám se ho, jestli se vejdeme, protože vpravo jsem měla plot s velkými oky a vlevo byl dost vysoký schodek do lesa. Prý, že vlezeme ...... ale pak si brnkl o bůh ví co, šel na mou stranu, já uhnula, zasekla se o plot a setkali jsme se. Mým kolenem do jeho kola. Paráda! Dalších 70 km bolelo při každém šlápnutí. To jak jsem se pohybovala po zbytek dne nejde publikovat, byla jsem jak ochrnutá a dementní k tomu. Fakt pecka.
• V prvním sjezdu po rozdělení tratí testuji svoje jezdecké schopnosti. Vím, že konkurentku mám cca 500 metrů za sebou, a že musím z toho sjezdu co nejrychleji pryč. I přes pár kritických chvil jsem ho dala bez opuštění kola. Plácám se v tu chvíli (v duchu) po rameni.
• Asi na 25 km leží přes cestu strom. Jehličnan. I s větvemi. Paráda. Kolo musím nést, zasekává se totiž do větví. Není nad to vést závod přes pasáž, kde si ještě včera lesníci hráli, a zapomněli trochu uklidit. Opodál totiž pro změnu leží na trase kláda jako blázen. Už mě to ani nepřekvapuje!
• Při cestě vysokou trávou objevuji několik velmi hlubokých kaluží. Párkrát v nich málem skončím, protože mě překvapí. Člověk je dopředu totiž vůbec, ale vůbec nevidí. Jedu tudíž krokem a skenuji skryté nebezpečí přede mnou. Být v té trávě někde krokodýl, tak mě sežere a já to ani nezjistím. Minimálně jednu třetinu závodu nevím po čem jedu a co mám po sebou, prostě nevidím. V kombinaci s tím, jak hledám značení trasy, je to naprostá beznaděj a boj o přežití a né o závodění.
• Když se naše trasa spojí s tou 50 km, mám radost, alespoň chvíli pojedu po něčem co už znám z loňska.
• Po druhé občerstvovačce předjíždím dva závodníky. Prý není kam spěchat, že je to prý ještě dlouhý ...... To ale chudáci nevěděli, že jedu delší trať :-D
• Když se tratě opět rozdělují, je mi smutno. Zase jedu úplně sama.
• Na cca 61 km přichází docela drsný sjezd. Pro mě drsný. Po skále nejezdím. A v hromadě listí a klacků už vůbec ne. Snažím se vsugerovat si, že mám sjezdařské schopnosti mojí sestry a lady Happy k tomu, ale nepomáhá to, navíc nohy už absolutně neposlouchají. Po běžecké pasáži na kolo nasedám. Bůh ví, jak těsně za sebou mám soupeřku. Ano jedu sice před-předposlední, ale stále na bednové pozici :-) dobrý klišé, že? :-)
• Na 62 km přichází výjezd, brutální, né terénem, ale sklonem a délkou. Na kašpárka a brutální rychlostí 5 km/h stoupám celý kilometr vzhůru. Slunko do mě pere a já propadám lehkému zoufalství. Fakt je to peklo.
• Následuje pasáž lehce z kopce a po šotolině. Jásám jak malá, že konečně vím po čem jedu, a trochu si alespoň odpočinu. Mé jásání však netrvalo dlouho. Směrovka vlevo do lesa byla krutá a neúprosná.
• Víc jak polovina závodu vede po lesních pěšinkách, kde naposled šla víla Amálka. Vysoká tráva, vpravo les, vlevo les, já přikrčená na řidítkách a stejně mě ty větve domlátily ..... jak by to vypadalo, kdyby ten závod jelo víc lidí a jel tady třeba balík čítající 10 jezdců? Absolutně si to nedokážu představit, by se tady pozabíjeli navzájem. Katastrofa!
• Když nečumím pod sebe - po čem jedu, tak furt čumím po stromech a šipkách. Značení je katastrofické.
• Asi tak 15x jsem si myslela, že jsem zabloudila. Pokaždé, když se objevila šipka, měla jsem radost, jak kdybych našla poklad.
• Není nad obří kaluž neznámé hloubky napříč celé cesty. Tohle se opakovalo cca 4x za sebou. Přibližně na 66 km. Tady už se mi fakt chtělo brečet.
• Necelých 70 km a sjezd po louce, valím si to z kopce dolů, co nejvíce ukrojit ten čas, ať se vlezu do těch 5 hodin (cha cha, chtěla jsem to jet za 4:30 maximálně!), fakt si to fičím a na konci louky šipky. Šipky doprava. Šipky do kopce. Beznaděj dostupuje vrcholu. Kurva, proč zas do kopce? Proč?! Stoupám loukou zpátky k lesu, slunko na mě praží, a já chci být doma a ležet!!!!!
• Na 73 km přes cestu strom. Opět. Borec si tam skácel nějakou olši či co. Když jsem se snažila to přelézt a nezabít se v těch větvích, jen utrousil: "Pardon." Já už byla na prášky.
• Při míjení cílem hodiny ukazovaly 5:04 ...... mám pocit, že lhaly, tachometr mi hlásil, že jsem se vlezla do pěti hodin a jedné minuty :-) To bolí míň, ta jedna minuta ......
• Stačila jsem se osprchovat a už jsem si přebírala pohár. O co pomalejší byl můj závod, o to rychlejší byla ta "sláva" :)
• Suma sumárum: třetí ze čtyř, ostuda největší, pěti hodinové peklo, tik v oku, ta první mi nadělila asi hodinu a dvacet minut, stydím se ještě teď, už nikdy to nepojedu, orienťáky nejsou nic pro mě, zlatý značení na kole o život!!!!!!

Na závěr bych tu měla malou děkovačku. Připravovala jsem si ji celých 5 hodin, bo jsem neměla co dělat (v hlavě), jinak jsem toho měla na starost celkem dost. Takže:

Jako první děkuji Foxině. I přes to, že je to někdy v lese zlounka, a říká mi nehezké věci, tak i přes to, to se mnou myslí dobře a podporuje mě jak může. Půjčení vlastního kola do Šatova budiž toho důkazem.

Dále děkuji své drahé sestře, že na mě poslední dobou používá na kole metodu "cukru a cukru", protože ví, že na nebohé mývaly s bičem nemůže, protože by měly pruhy naopak. A občas vybírá schválně lehkou cestu, abych se nedostala do stresu :-D A taky na mě včera čekala, 2 km před cílem, asi už se bála, že jsem mrtvej mýval. Jo, a ještě se se mnou ráno podělila o nákyp, tradiční před závodní jídlo v téhle oblasti.

Také děkuji své drahé trýznitelce Evičce za snahu vytvořit mi nějaké vnitřní svaly na stabilitu. Párkrát jsem je totiž musela dost intenzivně použít, abych si z toho kola nevystoupila :)

A pak taky děkuji všem, co mi nic dobrého nepřejou. Protože alespoň vím, že tady tím a tou bednovou fotkou mám koho nasrat ;-)

P.S. Dlouhou trasu v Moravské Třebové už nikdy, ale opravdu nikdy nepojedu! Stejně tak, jako žádný závod v Rakousku!!!!!!

P.S.2 A tu šílenost OBRovitou si ještě dobře promyslím ..... tam si totiž člověk taky neodpočine .... ale zase ví, po čem jede :-/