Ironicky to nazáváme "vrcholem sezóny", po pravdě je to další ze závodů "okolo hnoje", který se jezdí v tom našem olomouckém kraji a na kterém si všichni správní borci honí ego. Poprvé jsem na tento závod zavítala před sedmi lety, byla jsem však pouhý divák a obdivovala všechny, kdo se postavili na startovní čáru. K těm, kteří jeli 80km jsem pak chovala neskonalý obdiv a respekt. Uplynolo sedm let a já okusila Leštinu už 6x, a tak nějak mi tenhle závod přirostl k srdci ....
Poprvé - ještě v teniskách, avšak fešáckém cyklistickém kompletu Castelli, jsem si zkusila, jak vypadá 30 km. Díky tomu, že jsem v posledním sjezdu byla fascinovaná terénem, přejela jsem odbočku a do cíle dojela z jiné vesnice ..... teď se tomu směji, ale tenkrát jsem jen projela vztekle cílem a dál pokračovala směr lom, abych ten vztek vyjela.
Psal se rok 2013 a já na startu stála znovu, tentokrát však se sestrou a tretrama :-) Klasika ...... v posledním sjezdu mi dost nehezky ujela (sestra, nikoliv tretra), takže pak čekala přibližně asi 5 minut před cílovou bránou, abychom hrdinsky projely ruku v ruce, že jsme dobrý, že jsme zdolaly "tu mordu", aneb 30 km. Při vyhlašování jsme zmerčili, že se vyhlašují i rodinné týmy a blbý nápad na další roky byl hotov!
O rok později stojíme na startu. Plány veliké. Forma nulová. Otce srazila ženská autem a zničila mu jeho závodní stroj, takže chudák jel těch 80 km na něčem, co se mohlo každou chvíli rozpadnout. Mizerný čas odpovídal mizernému stroji. Mě postihly střevní potíže, takže jsem vycouvala z 50 km a jela to rodná Chobotnice, která v té době ještě na tuhle distanci neměla úplně najeto .... neskončilo to tragicky a s výsledkem 9:24 jsme se umístili na třetím místě. Radost neznala mezí, jako bychom vyhráli Tour de France :o)
A je tu další ročník! Obsazení trasy 80 km je jasné - otec, já zkouším 50 km a sestra trestá děti na 30 km distanci. Výsledný čas posouváme na 8:00 a nemožné se stává skutečností - jsme PRVNÍ!!! Na bedně jsme jediná rodina obsahující dva ženské elementy, o to cennější je tohle vítězství!
A je tu rok 2016. Rok, který má pro mě nehezký prvek - nečestnou hru. Tentokrát si otec chce zajet 50 km, já zkouším jak vypadá to peklo 80 km, takže poprvé na vlastní kůžu zkouším to, co jsem u jiných před šesti lety tak obdivovala, sestra zajíždí historické maximum na 30 km. Je z toho čas 9:02 a třetí místo v RODINNÝCH TÝMECH. Mrzí mě, že nejsme druzí, tenhle kov nám do sbírky ještě chybí. Obdivuji Credo team, fakt se vyšvihli, a proto jim smekám. Druhé místo však propaluji zlostným pohledem. Přítelkyně není rodina! Mám hořkou pachuť na jazyku a odhodlání do dalšího roku - musíme na tom zamakat a pokusit se tak ohrozit Credo team, je-li to vůbec možné :-)
Rok 2017. Má forma je mizerná, chybí nejen pobyt v teplých krajinách, ale i technická zdatnost. Rok od roku se čím dál více bojím, takže po lese více chodím než jezdím. Jsem na sebe naštvaná, chci jezdit víc, líp, ale je to začarovaný kruh. Navíc mi letos chybí zarputilost, bojovnost, schopnost jít i přes nepohodlí a trochu bolesti .... ihned polevuji, řadím lehčí ...... často mi brutálně seká. Jedu 40 km skoro hranu a pak mi sekne tak, že naprosto chápu, co znamená stav "nemohla jsem otočit nohama". Jednou jsem u Prostějova přemýšlela o návratu domů vlakem, bohužel jsem si vyjela bez peněz, takže smůla.
Trasy byly letos rozděleny po vleklých diskuzích, kdy má rodná sestra jaksi nedokázala přijmout fakt, že ona těch 50 km zajede opravdu lépe, i když má méně najeto. Protože je nejen technicky zdatná (to jak mi dokáže ujet na 100 m ze Šmeralky směr Bystřice je neskutečné!), ale i lehká (já crossfitem nabrala .... sice svaly, ale nezhubla tuk) takže i kopce jí jdou o poznání lépe. Otec jel svou matadorskou klasiku - 80 km a já měla tik v oku na 30 km, protože představa, že přede mnou dojede celá mateřská školka a první třída mě fakt ničila.
Nervozitu z mizerného výkonu vystřídala po příjezdu do Leštiny neskutečná vlna vzteku. Pachuť a hořkost minulého ročníku se vrátila na mé horní patro. "No to snad nemyslí vážně tohle!" rezonuje mi v hlavě, neboť sestra je při přihlašování RODINNÝCH TÝMU svědkem toho, jak stejný papírek vypisuje i někdo, kdo není rodina. Takže já se už vidím, jak se při vyhlašování domáhám oddacího listu, prstenu či svatebního oznamení, protože loni dotyční hrozně tvrdili, jak se budou brát (všem nám bylo jasné, že je to kravina, ale pořadatel asi nechtěl kazit atmosféru). Pokud mi chyběla motivace do všech kopců, teď ji mám neskutečnou, navíc po loňských ponožkách s vosou, jakožto maskotem, jsme to letos vytunili i na potisklá trička 
takže o důvod víc, proč makat na 110% !
takže o důvod víc, proč makat na 110% !
Letos upustím od barvitého popisu "dětské trasy", protože není o co stát. Zákeřnou pravotočivou zatáčku jsem letos zvládla, do pole si neustlala, slezla jen dvakrát, nebyla totálně marná a vyšťavila se fakt důkladně.
A tak si dojedu do cíle a čekám na ostatní. Přijíždí první z 80tky, z 50tky, přijíždí celý Tomův tým, po době delší, než mi přijde normální, doráží i otec a gestikuluje, že nikam dál nejede. Opouští kolo s tím, že se vrátila úporná bolest zad a ani dvě injekce v týdnu nepomohly, takže ač ho to mrzí, tak končí, protože nebude riskovat, že ho v zádech píchne a on skončí nehybný někde na louce ....... propadám panice, úplně vidím to "DNS" nebo "DNF" či co na výsledkové listině, ty zbytečně natisklý trička, ten rozplynutý sen, že boj o bednu se nekoná ..... asi 5 minut komatím .....
"Takhle to přeci nemůže skončit!" říkám si v duchu ....... a pak nacházím řešení, které později trochu proklínám .... Strhávám svoje číslo z řidítek, plním bidon, cpu si za tvář kus banánu, rvu otcovo číslo a strkám si ho do dresu, vybíhám na hráz a říkám si: "Ok, tak si dáme tu třicítku ještě jednou." Po chvíli mi dochází, co jsem udělala, a že to jedu ještě jednou. Nedokážu si představit, že ty kopce si dám znovu, protože nohy v tu chvíli hlásí docela "off stav". Přemítám i o svém počinu ..... no, na bednu to otec jistě nevytáhne ve své kategorii, protože nejel žádný zázrak a já mu rozhodně body k dobru nepřidám, takže tady o podvod nejde. Pokud se neumístí v týmech na 80 km distanci, tak se taky nepodvádí ..... no a ten náš rodinný tým ..... v propozicích stojí, že na každé trase jede jeden člen rodiny. No já jela jednu trasu, jen jaksi dvakrát :-) a nikoliv cíleně a plánovaně. Možná mám zkreslenou optiku, ale pořád to víc vidím jako hrdinský čin (v dost light verzi) než podvod. Pořád vidím to, že se jedna rodina snaží zajet co nejlepší čas na třech trasách a bojuje i přes nepřízeň osudu, protože každýmu je jasný, že když musí jet Eva znovu 30 km, tak je to spíš trest, než vítězství, protože na tom není tak fyzicky dobře, aby to pro ni byla hračka a navíc ji čeká zase trochu stresu ve sjezdových situacích ....
V cíli se dlouho čeká na výsledky týmů. Těsně před vyhlášením se objevují, soutěží asi 6-7 rodinných týmů, což je nevídané, takový počet. První jsou "ti z minulého roku" ve složení otec, syn a přítelkyně. Už zase! Nevěřím vlastním očím. Nevím, jestli mám ten papír strhnout a zmačkat do koše, brečet, vztekat se, nebo jestli mám rovnou nakráčet k jejich stolu, kopnout někoho do holeně a zařvat: K*E*É*E!!!
Vyhlašují výsledky ...... člen Credo teamu, který skončil na 4. místě se zvedá a jde k organizátorovi protestovat, protože v rámci fair-play obsadil místo dcery švagra, chápu ho a jsem ráda, že je rozčarovaný i někdo jiný než já. Organizátor jen mávne rukou k bedně, že si to prej máme vyřídit tam .... nevím jestli myslí časomíru, jiného organizátora, či snad tým co vyhrál podvodem a už je šťastně na bedně ...... Jsme třetí v čase 8:05. Se sestrou gratulujeme jenom druhým, vítěze schválně ignorujeme.
Jak jdeme z bedny dolů, pán z Credo teamu zastavuje mladíka z vítězného týmu a říká mu, jaká jsou rodina, že to není trochu fér vůči ostatním co rodina opravdu jsou. Pustíme se do něj se sestrou taky. Stojí tam opařený našimi argumenty a moc nenachází slova, jeho přítelkyně má zlostný pohled a sykne po nás o co nám jde, jestli o ty ceny? A i kdyby, co je jí do toho! Třeba dřeme celý rok kvůli špagetám zn. Adriana navíc, ale to jí může být úplně šumák. Její přítel to zabije větou: "Já bych to tak nehrotil, ne?" a dívá se na mě, jako na totální krávu, co se dožaduje spravedlnosti. Mám chuť mu šlápnout do obličeje! Je mi jasné, že nás sleduje celý jejich stůl a zbytek teamu a spílá mi v tu chvíli nejhoršími jmény. Nejde mi o diplom, o balík těstovin navíc za lepší umístění, o posh fotku na všechny sociální sítě a výkřiky do tmy "Jo, jsme druzí/první!!!!", jde mi o princip, o normální fair play, o fajn odpoledne plné dlouhého vyhlašování, o chvíli, kdy tři členové jedné rodiny stoupnou na stupně vítězů, aby matky a babičky na lavičce uronily slzu, jak jsou na Toníka, Aničku a Honzíka pyšné ...... místo toho jsem za krávu já. Dovolila jsem si říct nahlas, co se mi nelíbí, dovolila jsem si za otce dojet tu zbylou třicítku, ne proto, že bych snad byla lepší (hahaha), ale protože on chodil už jak paragraf po zbytek dne ..... a nálepku podvodníka mám já .........
A tak si říkám, co příští rok? Snad abych se podřídila českému trendu, přemluvila Toma na 80 km, však co, žijeme spolu v jedné domácnosti "už leta", otec vydupe skvělý čas na padesátce, ségra na třicítce. A já ..... já se na třicítce přihlásím do pekařek mladších, vydřu bednu a seberu tak prvenství "té přítelkyni". A když bude protestovat, tak se jen usměju a řeknu: "Já bych to tak neřešila, ne?"
P.S. Neprošlo jazykovou úpravou, ani chapadly češtinářské Chobotnice. Překlepy a neshody přísudku s podmětem budiž mi tak odpuštěny :)
Žádné komentáře:
Okomentovat