Moravský bikemaraton aneb Mistrovství světa a všech přilehlých galaxií

Ironicky to nazáváme "vrcholem sezóny", po pravdě je to další ze závodů "okolo hnoje", který se jezdí v tom našem olomouckém kraji a na kterém si všichni správní borci honí ego. Poprvé jsem na tento závod zavítala před sedmi lety, byla jsem však pouhý divák a obdivovala všechny, kdo se postavili na startovní čáru. K těm, kteří jeli 80km jsem pak chovala neskonalý obdiv a respekt. Uplynolo sedm let a já okusila Leštinu už 6x, a tak nějak mi tenhle závod přirostl k srdci ....

Poprvé -  ještě v teniskách, avšak fešáckém cyklistickém kompletu Castelli, jsem si zkusila, jak vypadá 30 km. Díky tomu, že jsem v posledním sjezdu byla fascinovaná terénem, přejela jsem odbočku a do cíle dojela z jiné vesnice ..... teď se tomu směji, ale tenkrát jsem jen projela vztekle cílem a dál pokračovala směr lom, abych ten vztek vyjela.

Psal se rok 2013 a já na startu stála znovu, tentokrát však se sestrou a tretrama :-) Klasika ...... v posledním sjezdu mi dost nehezky ujela (sestra, nikoliv tretra), takže pak čekala přibližně asi 5 minut před cílovou bránou, abychom hrdinsky projely ruku v ruce, že jsme dobrý, že jsme zdolaly "tu mordu", aneb 30 km. Při vyhlašování jsme zmerčili, že se vyhlašují i rodinné týmy a blbý nápad na další roky byl hotov!

O rok později stojíme na startu. Plány veliké. Forma nulová. Otce srazila ženská autem a zničila  mu jeho závodní stroj, takže chudák jel těch 80 km na něčem, co se mohlo každou chvíli rozpadnout. Mizerný čas odpovídal mizernému stroji. Mě postihly střevní potíže, takže jsem vycouvala z 50 km a jela to rodná Chobotnice, která v té době ještě na tuhle distanci neměla úplně najeto .... neskončilo to tragicky a s výsledkem 9:24 jsme se umístili na třetím místě. Radost neznala mezí, jako bychom vyhráli Tour de France :o)

A je tu další ročník! Obsazení trasy 80 km je jasné - otec, já zkouším 50 km a sestra trestá děti na 30 km distanci. Výsledný čas posouváme na 8:00 a nemožné se stává skutečností - jsme PRVNÍ!!! Na bedně jsme jediná rodina obsahující dva ženské elementy, o to cennější je tohle vítězství!

A je tu rok 2016. Rok, který má pro mě nehezký prvek - nečestnou hru. Tentokrát si otec chce zajet 50 km, já zkouším jak vypadá to peklo 80 km, takže poprvé na vlastní kůžu zkouším to, co jsem u jiných před šesti lety tak obdivovala, sestra zajíždí historické maximum na 30 km. Je z toho čas 9:02 a třetí místo v RODINNÝCH TÝMECH. Mrzí mě, že nejsme druzí, tenhle kov nám do sbírky ještě chybí. Obdivuji Credo team, fakt se vyšvihli, a proto jim smekám. Druhé místo však propaluji zlostným pohledem. Přítelkyně není rodina! Mám hořkou pachuť na jazyku a odhodlání do dalšího roku - musíme na tom zamakat a pokusit se tak ohrozit Credo team, je-li to vůbec možné :-)

Rok 2017. Má forma je mizerná, chybí nejen pobyt v teplých krajinách, ale i technická zdatnost. Rok od roku se čím dál více bojím, takže po lese více chodím než jezdím. Jsem na sebe naštvaná, chci jezdit víc, líp, ale je to začarovaný kruh. Navíc mi letos chybí zarputilost, bojovnost, schopnost jít i přes nepohodlí a trochu bolesti .... ihned polevuji, řadím lehčí ...... často mi brutálně seká. Jedu 40 km skoro hranu a pak mi sekne tak, že naprosto chápu, co znamená stav "nemohla jsem otočit nohama". Jednou jsem u Prostějova přemýšlela o návratu domů vlakem, bohužel jsem si vyjela bez peněz, takže smůla.

Trasy byly letos rozděleny po vleklých diskuzích, kdy má rodná sestra jaksi nedokázala přijmout fakt, že ona těch 50 km zajede opravdu lépe, i když má méně najeto. Protože je nejen technicky zdatná (to jak mi dokáže ujet na 100 m ze Šmeralky směr Bystřice je neskutečné!), ale i lehká (já crossfitem nabrala .... sice svaly, ale nezhubla tuk) takže i kopce jí jdou o poznání lépe. Otec jel svou matadorskou klasiku - 80 km a já měla tik v oku na 30 km, protože představa, že přede mnou dojede celá mateřská školka a první třída mě fakt ničila.

Nervozitu z mizerného výkonu vystřídala po příjezdu do Leštiny neskutečná vlna vzteku. Pachuť a hořkost minulého ročníku se vrátila na mé horní patro. "No to snad nemyslí vážně tohle!" rezonuje mi v hlavě, neboť sestra je při přihlašování RODINNÝCH TÝMU svědkem toho, jak stejný papírek vypisuje i někdo, kdo není rodina. Takže já se už vidím, jak se při vyhlašování domáhám oddacího listu, prstenu či svatebního oznamení, protože loni dotyční hrozně tvrdili, jak se budou brát (všem nám bylo jasné, že je to kravina, ale pořadatel asi nechtěl kazit atmosféru). Pokud mi chyběla motivace do všech kopců, teď ji mám neskutečnou, navíc po loňských ponožkách s vosou, jakožto maskotem, jsme to letos vytunili i na potisklá trička takže o důvod víc, proč makat na 110% !

Letos upustím od barvitého popisu "dětské trasy", protože není o co stát. Zákeřnou pravotočivou zatáčku jsem letos zvládla, do pole si neustlala, slezla jen dvakrát, nebyla totálně marná a vyšťavila se fakt důkladně.

A tak si dojedu do cíle a čekám na ostatní. Přijíždí první z 80tky, z 50tky, přijíždí celý Tomův tým, po době delší, než mi přijde normální, doráží i otec a gestikuluje, že nikam dál nejede. Opouští kolo s tím, že se vrátila úporná bolest zad a ani dvě injekce v týdnu nepomohly, takže ač ho to mrzí, tak končí, protože nebude riskovat, že ho v zádech píchne a on skončí nehybný někde na louce ....... propadám panice, úplně vidím to "DNS" nebo "DNF" či co na výsledkové listině, ty zbytečně natisklý trička, ten rozplynutý sen, že boj o bednu se nekoná ..... asi 5 minut komatím .....

"Takhle to přeci nemůže skončit!" říkám si v duchu ....... a pak nacházím řešení, které později trochu proklínám .... Strhávám svoje číslo z řidítek, plním bidon, cpu si za tvář kus banánu, rvu otcovo číslo a strkám si ho do dresu, vybíhám na hráz a říkám si: "Ok, tak si dáme tu třicítku ještě jednou." Po chvíli mi dochází, co jsem udělala, a že to jedu ještě jednou. Nedokážu si představit, že ty kopce si dám znovu, protože nohy v tu chvíli hlásí docela "off stav". Přemítám i o svém počinu ..... no, na bednu to otec jistě nevytáhne ve své kategorii, protože nejel žádný zázrak a já mu rozhodně body k dobru nepřidám, takže tady o podvod nejde. Pokud se neumístí v týmech na 80 km distanci, tak se taky nepodvádí ..... no a ten náš rodinný tým ..... v propozicích stojí, že na každé trase jede jeden člen rodiny. No já jela jednu trasu, jen jaksi dvakrát :-) a nikoliv cíleně a plánovaně. Možná mám zkreslenou optiku, ale pořád to víc vidím jako hrdinský čin (v dost light verzi) než podvod. Pořád vidím to, že se jedna rodina snaží zajet co nejlepší čas na třech trasách a bojuje i přes nepřízeň osudu, protože každýmu je jasný, že když musí jet Eva znovu 30 km, tak je to spíš trest, než vítězství, protože na tom není tak fyzicky dobře, aby to pro ni byla hračka a navíc ji čeká zase trochu stresu ve sjezdových situacích ....

V cíli se dlouho čeká na výsledky týmů. Těsně před vyhlášením se objevují, soutěží asi 6-7 rodinných týmů, což je nevídané, takový počet. První jsou "ti z minulého roku" ve složení otec, syn a přítelkyně. Už zase! Nevěřím vlastním očím. Nevím, jestli mám ten papír strhnout a zmačkat do koše, brečet, vztekat se, nebo jestli mám rovnou nakráčet k jejich stolu, kopnout někoho do holeně a zařvat: K*E*É*E!!!

Vyhlašují výsledky ...... člen Credo teamu, který skončil na 4. místě se zvedá a jde k organizátorovi protestovat, protože v rámci fair-play obsadil místo dcery švagra, chápu ho a jsem ráda, že je rozčarovaný i někdo jiný než já. Organizátor jen mávne rukou k bedně, že si to prej máme vyřídit tam .... nevím jestli myslí časomíru, jiného organizátora, či snad tým co vyhrál podvodem a už je šťastně na bedně ...... Jsme třetí v čase 8:05. Se sestrou gratulujeme jenom druhým, vítěze schválně ignorujeme.

Jak jdeme z bedny dolů, pán z Credo teamu zastavuje mladíka z vítězného týmu a říká mu, jaká jsou rodina, že to není trochu fér vůči ostatním co rodina opravdu jsou. Pustíme se do něj se sestrou taky. Stojí tam opařený našimi argumenty a moc nenachází slova, jeho přítelkyně má zlostný pohled a sykne po nás o co nám jde, jestli o ty ceny? A i kdyby, co je jí do toho! Třeba dřeme celý rok kvůli špagetám zn. Adriana navíc, ale to jí může být úplně šumák. Její přítel to zabije větou: "Já bych to tak nehrotil, ne?" a dívá se na mě, jako na totální krávu, co se dožaduje spravedlnosti. Mám chuť mu šlápnout do obličeje! Je mi jasné, že nás sleduje celý jejich stůl a zbytek teamu a spílá mi v tu chvíli nejhoršími jmény. Nejde mi o diplom, o balík těstovin navíc za lepší umístění, o posh fotku na všechny sociální sítě a výkřiky do tmy "Jo, jsme druzí/první!!!!", jde mi o princip, o normální fair play, o fajn odpoledne plné dlouhého vyhlašování, o chvíli, kdy tři členové jedné rodiny stoupnou na stupně vítězů, aby matky a babičky na lavičce uronily slzu, jak jsou na Toníka, Aničku a Honzíka pyšné ...... místo toho jsem za krávu já. Dovolila jsem si říct nahlas, co se mi nelíbí, dovolila jsem si za otce dojet tu zbylou třicítku, ne proto, že bych snad byla lepší (hahaha), ale protože on chodil už jak paragraf po zbytek dne ..... a nálepku podvodníka mám já .........

A tak si říkám, co příští rok? Snad abych se podřídila českému trendu, přemluvila Toma na 80 km, však co, žijeme spolu v jedné domácnosti "už leta", otec vydupe skvělý čas na padesátce, ségra na třicítce. A já  ..... já se na třicítce přihlásím do pekařek mladších, vydřu bednu a seberu tak prvenství "té přítelkyni". A když bude protestovat, tak se jen usměju a řeknu: "Já bych to tak neřešila, ne?"

P.S. Neprošlo jazykovou úpravou, ani chapadly češtinářské Chobotnice. Překlepy a neshody přísudku s podmětem budiž mi tak odpuštěny :)

Jak je těžké býti ženou

K  tomuto zamyšlení mě dovedl návod na "něžné vlny" v mém oblíbeném časopisu Žužu (Žena a život, a ne nejsou k tomu pletací jehlice!!!). V minulém roce prý letěly něžné vlny, které si snadno upravíte i bez pomocí kulmy či krepovačky. Přípravků na to potřebujete za šestnáct stovek a výsledný efekt vypadá jako "vstala a šla". Tak to nazývám já, protože tak ráno opravdu vypadám a nepotřebuji ani milion přípravků, ani krepovačku :-)

Dovolte mi, podělit se s vámi o lehkost přípravy účesu alá "vstala ráno a šla":

• Do umytých a ručníkem vysušených vlasů aplikujte bázi, která je ochrání před teplem.
• Poté do nich nastříkejte sprej pro texturu a vyfoukujte pomocí difuzéru nebo přes prsty, přičemž prameny mačkejte směrem k hlavě.
• Poté, co jsou vlasy suché, nadzvědněte je pramen po prameni a znovu nastříkejte trochu spreje pro texturu a prosušte fénem - získají ještě větší objem.
• Na závěr do konců vetřete trochu uhlazujícího séra či oleje.
• Účes zafixujte lehkým lakem na vlasy, hezky vypadá i lesk, který účesu dodá zdravý jas.

Anebo si vlhké vlasy pomocí gumičky smotejte do drdolu, jděte spát a ráno vlasy rozpusťte a výsledek je stejný :-)

A právě tento návod na účes mě přivedl k myšlence, jak je těžké býti ženou, ženou udržovanou. Co je to práce! A nejhorší je trend, kdy se hodinu líčíte, aby jste vypadala dobře, ale cílem je vypadat nenalíčená. A každý přemýšlí, jestli se tak narodila, nebo je to Maybelline :)

Vezměme ty procedury tedy od podlahy, tedy od palce na noze :-)

•  Krásná chodidla jsou základ, to ví každá z nás. Takže obrousit ztvrdlé paty, namazat na noc zvláčňujícím krémem, zajít si na pedikúru, anebo upravovat a nehty lakovat doma. I v zimě, protože co kdyby!!!

• Následuje depilace,která začíná doslova u palce na noze a končí při vytrhávání obočí. Je to časově náročné, kolikrát dosti bolestivé, a někdy také dosti drahé (viděli jste už cenu laserových depilací?!).

• Když už jsme u těch nohou, použití hydratačního/zvláčňujícího/zpevňujícího krému nejen na ně, ale na celé tělo by měl být rituál po sprše, ne-li každý den. V zimě opravdu nutnost, nechceme-li vypadat jako šupináč.

• Nad kolenem začíná boj s celulitidou (a závidím těm, které neví, o čem mluvím). Takže masáže, peelingy, krémy, nekonečný boj. Stojí to čas, peníze a přidělává to vrásky na čele, protože žádná z nás nechce mít zadek jako pomeranč.

• Následuje péče o ruce. Zde nanášet hydratační krém nejlépe na noc a nasadit kosmetické rukavice. Dále manikúra nebo domácí péče, takže ostříhat, zapilovat, zbavit se ztvrdlé kůžičky okolo, nanést zvláčňující přípravek či jinou kosmetickou vychytávku a nalakovat. Všude se doporučuje transparentní lak, pak barevný lak ve dvou vrstvách a následně ještě nadlak, což je opět ten transparentní. Doba zasychání asi tak milion let, nebo průtok mnoha sprostých slov, pokud si pečlivou manikúru zničíte například při zdolávání obalu od čokolády :) Nedej bože si takovou parádu otřít do peřin!

• Poté co máme ručky jedna báseň, upravená chodidla, hebkou pokožku a tělo bez zbytečných chloupků, čekájí nás zkrášlující procedury poslední a možná i největší a to na samotné hlavě! Jak pečovat o vlasy a upravovat je, již víme (viz úvodní řádky). Opomněla jsem však zmínit proces mytí. Takže trošku šampónu, napěnit a smýt, to celé ještě zopakovat (ano, jen tak jsou prý vlasy čisté) a poté do délek vetřít kondicionér a pokud je oplachový (a to většina) tak spláchnout. Spotřeba vody - level sto, chvála těm, kdo mají studnu.

• Co se obličeje týče, máme tu peeling, masky, krémy, séra, oční krém, balzám na rty a jiné. Co se make-upu týče, to je kapitola sama o sobě. Pod krém se doporučuje nanést sérum, poté podkladovou bázi, aby make-up lépe držel, samotný make-up, zafixovat pudrem (lehounce!), na oči použít tužku, stíny, řasenku, načesat obočí, zvýraznit tužkou, zafixovat gelem. Na rty použím balzám a lesk, popř. rtěnku. Stříknout oblíbenou vůni na pulzující body a hurá - máme hotovo :-) Pardon, nemáme. Ještě nám chybí čištění zubů, a to máme klasický kartáček, jednosvazkový kartáček, mezizubní kartáček, ústní vodu a bělení zubů je kapitola sama o sobě. A teď už máme opravdu hotovo a můžeme se oblékat. A to je další složitá kapitola dámského života :-)

A tohle všechno je důvod, proč si občas ráno jen vyčistím zuby, nanesu denní krém (aby se neřeklo), hodím vlasy ho gumičky a jdu, protože být ženou, je fakt dřina a občas na to prostě nemám síly ;-)

Pozn. autora: Gramatické chyby v textu jsou možné. Autor je už analfabet. Vyjmenovaná slova a shodu předmětu s přísudkem vytlačily z hlavy jiná (nejspíše vysokoškolské) moudra. Sestra tedy opraví, ostatní prominou ;-)

Mistrovství světa Olomouckého kraje - Leština - vrchol sezóny

Moc ráda bych psala, jak to bylo skvělé, forma načasovaná tak akorát, hlava chtěla jet, jak se bedna vydařila apod. Leč není všechno zlato co se třpytí ...... ale začnu do začátku.

Leština je lehce ironickým "vrcholem sezóny" již několik let. Navíc poslední tři ročníky děláme tu šílenost, že závodíme v rodinných týmech. Každý z rodiny musí jet jednu trasu (80,50 a 30km). Dvakrát jel otec tu nejdelší, my se ségrou jsme se střídaly na zbylých dvou. Po třetím a prvním místě nám otec oznámil, že příští rok nám na tu dlouhou trať už kašle (slušně řečeno). Začali jsme kombinovat co a jak. Do šílených plánů jsme zapojovali i Foxinu, jakožto potencionálního člena rodiny. Foxina neprotestovala, zato rodná sestra měla problémy ohledně fair play ....... nakonec (po mnoha debatách a bojích) jsme se dohodli. Otec si pojede svou vytouženou padesátku, ségra sleví ze svých nároků a pojede v kategorii TouristOpen (takže nic) třicítku a já ....... se teda hecnu (když jsem ten vytrvalec - prej) a pojedu těch 80km. Jsou to dva okruhy, druhý z nich se jede převážně po trati toho prvního, takže paráda - už budu vědět, co mě čeká :-)

V záchvatu něčeho, co by se snad mohlo schovat za slovo "příprava", jsem si zkusila měsíc před, objet jeden závod co má 80km, ať vím do čeho jdu a jak je to asi dlouhý. Po Moravskotřebovském pekle, neboť závod byl orienťák, jsem si říkala, že Leština nemůže být horší, prostě nemůže!!!! A že i tím časem se vlezu pod pět hodin. A teď se mi chce svalit na zem a křečovitě a nahlas se smát! Leština byla horší! Bolela víc a trvalo to celých posraných pět hodin a dvacet minut. Ani hoši z časomíry neměly ty nervy čekat na mě, takže časoměřičskou bránu sbalili dřív, než jsem dorazila do cíle :-D :-D :-D hrozná potupa!!!!!

A teď nějaké krátké poznatky z oněch 320 minut na trati:

• Musím se schovat, musím se schovat, musím se schovat ..........
• Huráááá, schovala jsem se za poslední odpadlíky a do vesnice to po asfaltu netáhnu sama :-)
• Nesnáším tady to stoupání ..... FUJ! ....... sakra ....... já ho pojedu ještě jednou .......
• Hmmmm ..... nejsem sice poslední, ale mohla bych kopnout trochu do vrtule, zas to není sobotní vyjížďka .....
• Jedu jak posraná ..... ale zase ..... chybí nám to stříbro ...... to dáme ...... nesmím se flákat, nesmím.
• Jeď Evo, jeď!
• Doprdele co tady už dělají ti z té další trasy?!
• Foxinááááááááááááááá .................... páááááááááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
• Tady ta pravá stopa je lepší .... a pak v půlce si musím najet vlevo, abych tu vracečku mohla vytočit.
• Kruci proč všichni jezdí vlevo, tam se chci nacpat jáááááá!!!!! (neměla jsem absolutně šanci!)
• Paráda, tak tohle nevytočím ..... formo, kde jsi?
• Oteeeeeeeeccccc!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
• A teď máknem ..... lehce z kopce, makadam, šupky dupky přes potůček a frrrr kolem pole do vesnice.
• Frrr kolem pole, doprdele proč je tady tolik šutrů?
• Já se vlním, néééééé .....
• To ustojím .....
• To ustojím .........
• Padááááám. Do ostružiní a kopřiv. DOPRDELE!!!!!!!!!! 
• Asi jsem si narazila nohu. Asi jsem si odřela nos. Asi jsem se hrozně moc popálila o kopřivy.
• "Je to dobrý, je to dobrý, hlavně nekomať!!!!!!" povzbuzuji se nahlas.
• Není nad idioty co mi skříží cestu a zastaví na občerstvovačce. Díky volové .....
• Hmmm .... louka .... paráda .... tohle taky pojedu dvakrát .... boha jeho!!!!!
• Pane Kociáne kušujte s tím foťákem.
• Potápko jeeeeeeeď!!!!!!!!!!!!!!!!
• Ježiši, lidi. Všude samí lidi. Už vím, co nemám ráda na závodech - ty lidi kolem mě. Předjíždějí nebo brzdí, jsou nevyzpytatelní, já z nich mám tik ..... co s tím? Asi časovky  ..... bez hromadného startu. Jo, to by šlo. Dám se na dráhu silničářky. Ale po rovině, bo mě už to nejezdí ani do toho kopce :-/
• Aha .... kytičky .... výborný! Co ta holka tady tak brzo dělá? Credo team si jede pro zlato, to je jasný :-/ chce se mi lehce plakat.
• Ježiši Kriste zbav mě tady toho utrpení!!!!! (druhá louka)
• Ááááááá sjezd ..... rozbitej ..... lidi ..... předjížděj ...ááááááááá.
• Sahám na brzdy - lepší pomalej mýval - než mrtvej mýval. DNF nám na bednu nepomůže .....
• Kopec. Kořeny. Dobrý, to znám. Klid. Co komatíš?! To není horší jak Kopeček. Už jsi to jela, a vyjela. Vole jeď. Néééé.Áááááá. Vycvakávám se ........ bez komentáře.
• Tak a je to tady. Altánek a sjezd. Pošlem to tam a uvidíme, kam dojedeme. POŠLEM TO TAM, ROZUMÍŠ?????!!!!! Nééééé, vycvakávám se ...... hned nahoře :-(
• Nadávám si, jsem naštvaná, běžím, uhýbám jezdcům, jsem naštvaná, tohle jsem minule ještě jela, jsem naštvaná.
• Dobře, nestresovala jsem se sjezdem, ale  teď už sakra musím jet, tady se bude slízat až před závěrečným sjezdem, dříve NE!
• Omlouvám se pánovi za mnou, že ho tak brzdím ve sjezdu. Prý v poho, že jedu dobře. Ach ty milosrdné lži.
• Na občerstvovačce odmítám slivovici. Na první nabídnutí. Na druhé nabídnutí až přijímám a posílám to tam, třeba to pomůže .... svařák na sjezdovce ze mě dělá taky rychlejšího jezdce :-)
• A je to tady. Výjezd za ohradou plemenných býků. Jasný, byl to mor minule, ale to dám.
• Dávám to do dvou třetin, pak mě opuští morálka a já na chvíli opouštím kolo. Znovu se hrozně nesnáším.
• Letím mírným štěrkem dolů a myslím na to, že jestli bude Foxina u další občerstovačky, tak mi musí upustit ty kola, přijdu si, že hrozně tancuju, a na tanečky tu není prostor!
• Bodré ženy z Moravy napodívají vpravo a prý opatrně. Eva posraná strachy až za ušima znovu slézá a znovu se nenávidí.
• Závěrečný výjezd, hurá! Tady snad neslezeš, že ne? Jupí ..... teď ještě kousek nahoru a frrrr dolůůůůů.
• Bože ne! Co jsem komu udělala, že nás to místo dolů vede zase nahoru?! Já nechci. Tam jsou ty blbý sjezdy a ten výjezd co nedám ..... a ten kořen ....... ne ....... komatím .....
• Vyhýbám se kalužím, vyhýbám se kládě ve sjezdu, lehce zrychluji, sahám na brzdu, myslím si: "To je debilní až za roh!", přichází zatáčka vpravo, výjezd, kořen, stres, málem spadnu ze srázu bo jsem zvyklá se vycvakát na levou stranu.
• Vyklepaná jak koberec jedu poslední sjezd, vidím ten čas na tachometru a chce se mi plakat. HODNĚ!
• Přijíždím do vesnice, vlevo cíl a já pokračuji rovně. Na občerstvovačce moc nevnímám, slyším jen hlasy. Kdosi mi chce cpát colu, pak jakýsi piánko, Foxinu úkoluju ať upustí kola, sova asi vyměňuje bidon, já na sebe leju už 6 kelímek vody a do sebe asi desátej, přijdu si jak suchej mech, někdo mi sundal trs trávy z tretry, ten si tam vezu od toho ustlání si v ostružiní.
• "Tak ještě jednou." a opouštím občerstvovačku.
• Foxina s Potápkou mi dělají společnost na zaváděcí cestě do druhého kola. Najednou okřávám a jedu docela svižně, až se sama divím svému tempu.
• Přichází vesnice, kopec a já cítím, jak mi tuhnou nohy ..........
• Foxina mě nahoře na kopci opouští, cítím se plná odhodlání tu ztrátu z prvního kola sjet.
• Ve sjezdu mě nikdo neohrožuje a tak si volím stopu dle libosti a zjišťuji, že to fakt jedu rychleji. Mám obrovskou radost!
• Vracečku ani na druhý pokus nedávám, ale nevadí, je pravotočivá a já jsem na pravou evidentně levá :)
• Kolem pole už je to jen "frrrrr" a žádný pád.
• Na louce mi dochází, že těch humorných 4:30 fakt nedám a poprvé mi dochází, že ani pod 5:00 to nedám. Zmocňuje se mě lehce panika.
• Konečně se mi jede krásně! Nikde nikdo :-) Otce tohle deprimuje, já na tu cyklistiku mám konečně klid :-)
• Hurááá, dělení trati, už to bude jen kousek ..... hurááááá teď to bude z kopce.
• Jedu do kopce, nechápu.
• Pořád jedu do kopce, zmocňuje se mě lehká panika.
• Konečně sjezd. Jo, já jásám, že jedu z kopce dolů.
• Koukám na čas, zmocňuje se mě panika a stres, snažím se přidat, ale tempo je stále velmi vlažné.
• U skalního převisu mám kupodivu úsměv na tváři, přemýšlím jestli to ta potvora vyjela. Určitě! Když vyjíždí "to" v Bystřici a výjezd na Drásalovi .... čubka .... už jí to jezdí i do kopce, sere mě :-)
• První člůpek, druhý člůpek, tratě se spojují, nálada se zvedá!
• "Kolem bažin, jedna, druhá, hlavně nespadnout, paráda! Teď dolů, vyhneme se kládě, dobře já ..... a teď nebrzdit, vykroužit, pustit .... zas ta debilní zatáčka doprava ..... cha sráz ..... kurva já na to nemám ........ ááááááá kamikaze z kopce dolůůůůůů". Ano, tohle všechno jsem si říkala nahlas :)
• V posledním sjezdu už vím co mě čeká, už chci být v cíli, vidím ten neúprosný čas na tachometru, na brzdy moc nesahám, chválím se, jak hezky mi to jde!
• Přijíždím do cíle, kde kromě rodiny a kolemjdoucích není už ani ta časomíra. Chce se mi brečet. Taková potupa. Zahazuji kolo, lehám a Foxina na mě lije vodu .... lije mi ji všude, i do nosu, paráda! Z dálky slyším vyhlašování výsledků .... co už, alespoň jsem ušetřena toho každoročního nekonečného čekání :)

Suma sumárum necelých 80km mi prý fakt trvalo 5:20, já měla na tachometru 5:10, ale hádat se nebudu. Trať má o 300 výškových metrů víc než orienťák v Třebové, schovám tedy mizerný čas za vyšší převýšení :-) Poprvé se stalo, že diplom jsem měla napsaný dřív, než jsem dojela do cíle :-) jo a podle listiny jsem byla fakt poslední :-) :-) :-) na druhou stranu, taky jsem mohla skončit v poli těch co nedojeli ........ Jako rodinný tým jsme skončili třetí. Nechci napadat výsledky, ale nemohu si odpustit ironické rýpnutí do druhých v pořadí: otec, syn a jeho přítelkyně!!!!!!! Přítelkyně není rodina!!!!!!! Příští rok jede Foxina a hotovo!!!!! Sice to ještě neví, ale nevadí :) A jako poslední děkuji celému svému týmu, že po dobu nekonečného čekání v cíli, mě nevydělili a nezřekli se rodinné příslušnosti ke mě :-) FAKT DÍKY :-*

Toto jest rodina: dcera, otec, dcera

Pro škarohlídy: Ano, třetí ze třech, nemusíte hledat výsledky, prásknu se sama :)

Prosím povšimněte si těch ponožek co máme se ségrou navzdory obuvi :) Aneb tým vyladěn do poslední nitky :-)

Moravskotřebovské peklo

Jak se říká, po boji je každý generál ..... i mě se teď chce vtipkovat a pronášet hlášky typu:
"Historie se neptá!",
"Třetí v kategorii i v celkovém pořadí .... od konce však :-D :-D :-D".

Ale když si vzpomenu na těch 5 hodin utrpení, tak mi do smíchu moc není ...... Začalo to startem. To bych vám přála vidět. Vážně to bylo vtipné. Že mi starty nejdou, protože jsem pomalá, to vím. Ale, že mi ujedou vážně úplně všichni, a já za nimi budu viset po cca 50 m mezeře, tak to byla novinka. Fakt. Já nepřeháním. Za mnou už jela jen motorka. Když se profil tratě začal zvedat dojela jsem si další dva opozdilce a trochu se radovala, že nejsem úplně sama.
Slečna zjišťovala jestli jsme vážně poslední a jak se jmenuji, asi si chtěla potykat, či se seznámit :) Tak jsem si seznámila s krutou pravdou, že budeme stejná věková kategorie (20-39) a dala si za cíl jí co nejdříve ujet. Soustředila jsem se tedy na pána přede mnou, kterého jsem si nakonec po celém výjezdu a sjezdu opravdu dojela a předjela. Zkrátím to, popisovat celých 80 km by vydalo totiž na jednu knihu :-)

• Desátý kilometr. Předjíždí mě asi čtvrtý rychlík z kratší trati, která startovala 15 minut po nás, prý "zleva", ptám se ho, jestli se vejdeme, protože vpravo jsem měla plot s velkými oky a vlevo byl dost vysoký schodek do lesa. Prý, že vlezeme ...... ale pak si brnkl o bůh ví co, šel na mou stranu, já uhnula, zasekla se o plot a setkali jsme se. Mým kolenem do jeho kola. Paráda! Dalších 70 km bolelo při každém šlápnutí. To jak jsem se pohybovala po zbytek dne nejde publikovat, byla jsem jak ochrnutá a dementní k tomu. Fakt pecka.
• V prvním sjezdu po rozdělení tratí testuji svoje jezdecké schopnosti. Vím, že konkurentku mám cca 500 metrů za sebou, a že musím z toho sjezdu co nejrychleji pryč. I přes pár kritických chvil jsem ho dala bez opuštění kola. Plácám se v tu chvíli (v duchu) po rameni.
• Asi na 25 km leží přes cestu strom. Jehličnan. I s větvemi. Paráda. Kolo musím nést, zasekává se totiž do větví. Není nad to vést závod přes pasáž, kde si ještě včera lesníci hráli, a zapomněli trochu uklidit. Opodál totiž pro změnu leží na trase kláda jako blázen. Už mě to ani nepřekvapuje!
• Při cestě vysokou trávou objevuji několik velmi hlubokých kaluží. Párkrát v nich málem skončím, protože mě překvapí. Člověk je dopředu totiž vůbec, ale vůbec nevidí. Jedu tudíž krokem a skenuji skryté nebezpečí přede mnou. Být v té trávě někde krokodýl, tak mě sežere a já to ani nezjistím. Minimálně jednu třetinu závodu nevím po čem jedu a co mám po sebou, prostě nevidím. V kombinaci s tím, jak hledám značení trasy, je to naprostá beznaděj a boj o přežití a né o závodění.
• Když se naše trasa spojí s tou 50 km, mám radost, alespoň chvíli pojedu po něčem co už znám z loňska.
• Po druhé občerstvovačce předjíždím dva závodníky. Prý není kam spěchat, že je to prý ještě dlouhý ...... To ale chudáci nevěděli, že jedu delší trať :-D
• Když se tratě opět rozdělují, je mi smutno. Zase jedu úplně sama.
• Na cca 61 km přichází docela drsný sjezd. Pro mě drsný. Po skále nejezdím. A v hromadě listí a klacků už vůbec ne. Snažím se vsugerovat si, že mám sjezdařské schopnosti mojí sestry a lady Happy k tomu, ale nepomáhá to, navíc nohy už absolutně neposlouchají. Po běžecké pasáži na kolo nasedám. Bůh ví, jak těsně za sebou mám soupeřku. Ano jedu sice před-předposlední, ale stále na bednové pozici :-) dobrý klišé, že? :-)
• Na 62 km přichází výjezd, brutální, né terénem, ale sklonem a délkou. Na kašpárka a brutální rychlostí 5 km/h stoupám celý kilometr vzhůru. Slunko do mě pere a já propadám lehkému zoufalství. Fakt je to peklo.
• Následuje pasáž lehce z kopce a po šotolině. Jásám jak malá, že konečně vím po čem jedu, a trochu si alespoň odpočinu. Mé jásání však netrvalo dlouho. Směrovka vlevo do lesa byla krutá a neúprosná.
• Víc jak polovina závodu vede po lesních pěšinkách, kde naposled šla víla Amálka. Vysoká tráva, vpravo les, vlevo les, já přikrčená na řidítkách a stejně mě ty větve domlátily ..... jak by to vypadalo, kdyby ten závod jelo víc lidí a jel tady třeba balík čítající 10 jezdců? Absolutně si to nedokážu představit, by se tady pozabíjeli navzájem. Katastrofa!
• Když nečumím pod sebe - po čem jedu, tak furt čumím po stromech a šipkách. Značení je katastrofické.
• Asi tak 15x jsem si myslela, že jsem zabloudila. Pokaždé, když se objevila šipka, měla jsem radost, jak kdybych našla poklad.
• Není nad obří kaluž neznámé hloubky napříč celé cesty. Tohle se opakovalo cca 4x za sebou. Přibližně na 66 km. Tady už se mi fakt chtělo brečet.
• Necelých 70 km a sjezd po louce, valím si to z kopce dolů, co nejvíce ukrojit ten čas, ať se vlezu do těch 5 hodin (cha cha, chtěla jsem to jet za 4:30 maximálně!), fakt si to fičím a na konci louky šipky. Šipky doprava. Šipky do kopce. Beznaděj dostupuje vrcholu. Kurva, proč zas do kopce? Proč?! Stoupám loukou zpátky k lesu, slunko na mě praží, a já chci být doma a ležet!!!!!
• Na 73 km přes cestu strom. Opět. Borec si tam skácel nějakou olši či co. Když jsem se snažila to přelézt a nezabít se v těch větvích, jen utrousil: "Pardon." Já už byla na prášky.
• Při míjení cílem hodiny ukazovaly 5:04 ...... mám pocit, že lhaly, tachometr mi hlásil, že jsem se vlezla do pěti hodin a jedné minuty :-) To bolí míň, ta jedna minuta ......
• Stačila jsem se osprchovat a už jsem si přebírala pohár. O co pomalejší byl můj závod, o to rychlejší byla ta "sláva" :)
• Suma sumárum: třetí ze čtyř, ostuda největší, pěti hodinové peklo, tik v oku, ta první mi nadělila asi hodinu a dvacet minut, stydím se ještě teď, už nikdy to nepojedu, orienťáky nejsou nic pro mě, zlatý značení na kole o život!!!!!!

Na závěr bych tu měla malou děkovačku. Připravovala jsem si ji celých 5 hodin, bo jsem neměla co dělat (v hlavě), jinak jsem toho měla na starost celkem dost. Takže:

Jako první děkuji Foxině. I přes to, že je to někdy v lese zlounka, a říká mi nehezké věci, tak i přes to, to se mnou myslí dobře a podporuje mě jak může. Půjčení vlastního kola do Šatova budiž toho důkazem.

Dále děkuji své drahé sestře, že na mě poslední dobou používá na kole metodu "cukru a cukru", protože ví, že na nebohé mývaly s bičem nemůže, protože by měly pruhy naopak. A občas vybírá schválně lehkou cestu, abych se nedostala do stresu :-D A taky na mě včera čekala, 2 km před cílem, asi už se bála, že jsem mrtvej mýval. Jo, a ještě se se mnou ráno podělila o nákyp, tradiční před závodní jídlo v téhle oblasti.

Také děkuji své drahé trýznitelce Evičce za snahu vytvořit mi nějaké vnitřní svaly na stabilitu. Párkrát jsem je totiž musela dost intenzivně použít, abych si z toho kola nevystoupila :)

A pak taky děkuji všem, co mi nic dobrého nepřejou. Protože alespoň vím, že tady tím a tou bednovou fotkou mám koho nasrat ;-)

P.S. Dlouhou trasu v Moravské Třebové už nikdy, ale opravdu nikdy nepojedu! Stejně tak, jako žádný závod v Rakousku!!!!!!

P.S.2 A tu šílenost OBRovitou si ještě dobře promyslím ..... tam si totiž člověk taky neodpočine .... ale zase ví, po čem jede :-/

Pátek třináctého

Před mnoha a mnoha lety ..... v pátek ..... třináctého .... v květnu ..... narodilo se jedno tuze šikovné, talentované a velmi krásné dítko ........ Ano, byla jsem to já :-) A ano, je to ironie. A letos zase, po dlouhé době, máme třináctého května v pátek :) A já, nemajíc žádné kulatiny, měla jsem snad ty nejkrásnější narozeniny!!!

Ano, ty loňské byly dovolenkové. Narozeniny v Dubaji, den u moře, pohoda klídek. Ale snídani jsem měla suchou, večeři taky a drink nebyl, neb mě sužovaly zdravotní potíže. A společnost mi dělala část rodiny a jeden plyšák. Takže to byl den jako každý jiný. Ale letos ...... letos to bylo velký :)

Ráno jsem teda dostala hned "sprda", kde jsem byla .... protože z kolaudace bytu se asi běžně nechodí hodinu po půlnoci :) Pak šla Foxina do mezipatra, do špajzu, prý pro pumpu. Slyším šustit papír a říkám si: "Ha, mě nedoběhneš socane, já vím, že je to kytka, máš štěstí." Pod záminkou, ať vstanu, že mě chce naučit nafukovat kolo (tssss), mě lákal z postele. "To určitě!" myslím si a ležím dál a předstírám mrtvého brouka. Teda spíš mývala. Přijde, sebere mi peřinu ....... choulím se k plyšové lišce a odmítám opustit postel. Komedie jak má bejt :) Z postele jsem byla vytáhnuta za nohy, jak kdybychom byli někde v pravěku. Už jen chybělo, aby mě kyjem praštil po hlavě :-) Pak mi začal třást rukou, že se to teda dělá, ale že je to divný, a přál mi takovou tu klasiku - zdraví, štěstí, spokojenost a lásku. Komediant! Když dokončil třes s rukou, natáhl se pro něco zpoza skříně a ptal se jestli to chci ........ sledovala jsem, jak má naběhlý svaly na ruce a říkala si, že ta kytka musí být asi velká ..... že to asi nebudou tři růže v celofánu :-) Jo panečku. Předvedl se, né že ne. Klobouk dolů a bludišťáka k tomu. Po 4 letech TÉMĚŘ kytkového sucha se vytasil s pugétem 28 rudých růží  a mé slzné kanálky rázem ožily, a nezastavila je ani poznámka, že už chápe, proč si ti chlapi nacházejí mladší a mladší přítelkyně - aby prý těch růží nemuseli kupovat tolik. Drzoun!

Já jsem byla hrozně moc hodný mýval, to je jasné :-)

 Jako správný požitkář jsem si odpustila jáhlovou kaši a další "nesmysly" co normálně snídám a vyrazila na snídani do kavárny, připravena, že sic sama, dám si královskou snídani. Croissant s nutellou a kávička k tomu mi přišlo jako ta správná narozeninová prasárna. A abych to vyvážila něčím zdravým, dala jsem si fresh :) Ale nevím nevím, jestli to tomu vyvážení pomohlo :) Dokonalost narozeninového rána dosáhla vrcholu ve chvíli, kdy se ke mě připojily i kolegyně z práce a daly jsme si takovou menší přehrávku snídaňových scén ze Sexu ve městě :)

Ranní prasárna by Eva for Eva in Love Coffee :-)

Po příchodu do práce mě čekala narozeninová výzdoba alá 211, což znamená třpytky a konfety všude. Fakt fšude!!! A pak to přišlo, další šok. Volala recepční, jestli prý můžu dojít dolů, v naléhavé záležitosti. Říkala jsem si, co ty kolegyně blbnou .... jestli mi nemůžou normálně popřát v kanceláři .... kroutíc hlavou, vydala jsem se ke schodišti a tam, dole u recepce stál mladík, na zádech nápis "kurýrní služba" a v ruce v papíře obrovskou kytici. Nevěřila jsem vlastním očím. To jako fakt? Kytka? Pro mě? Kurýrem? Až do práce? NE! To nemůže být pravda. Tohle se přece nemůže stát víckrát za život. To se děje jen filmovým hvězdám, anebo na filmovém plátně. Já už mám svůj limit vyčerpán. Já už jednu kytku  s dovážkou až do domu dostala. Sice pár let zpátky, ale kdo by čekal, že mám ještě nárok ...... Nebudu vás dlouho napínat. Ne .... nebylo to od milence, tajného ctitele či nějakého obchodního partnera, který mě ve skrytu duše miluje (a že jich je!). Bylo to od tchýně. Bývalé. Až se mi chce říct - miluju ji nejvíc na světě!!!

Výzdoba alá 211 a .....

...... kurýrní kytka

A to bylo z překvapení asi tak všechno :) Vlastně kecám! Přijedu domů, "Zůstaň stát v předsíni" řvaly na mě doma ty dvě pletichářky. A pak za falešného znění "Hodně štěstí zdraví....." jsem mohla otevřít dveře a vidět, jak mi tryskají dvě fontány z dortu. Ale z jakého dortu! Malinový číňan z Love Coffee. 

Hlavně, že ráno proběhl s  kavárnicí (pekelnicí) tento rozhovor:

Já: "Nebyla tady náhodou ségra tenhle týden?"

Kavárnice: "Né, proč jako?"

Já: "Sakra .... hmmm .... tak nic .... doufala jsem, že dostanu jako dort cheesecake ..."

Kavárnice:"No ..... tak to je blbý." 

A odkráčela do pryče (= pryč).

Tsss ..... takhle nebetyčně mi lhát. To se nedělá!!! Ale zas to bylo překvapení jako prase .... přesně to, co mám na narozeninách tak ráda - překvapení. Protože když Vám dá někdo peníze do ruky a běž si něco koupit, tak to není to pravé ořechové, prostě su-pri-se (s-práááájs = jakože překvapení).


P.S. Pro mě jsou narozeniny dnem, který jediný je celý můj. A ano, očekávám, že se ze mě svět alespoň v tenhle jeden den posere :) Proto je mám tak ráda, protože je to "máj déééj". A komu se to nelíbí, ať mi pruhovaný ocas políbí ......


P.S.2 Všem díky za dary, přání a jiné ..... a v nevyhlášené soutěži "Kdo mi popřeje první?" vyhrála Monička ..... pár sekund po půlnoci .... pak šla spát :) tomu říkám oběť! 

Olomoucký snobismus - díl III.

Celé je to ironické, protože přítel nerad chodí na plesy. Já si na tom sice taky nefrčím, ale jednou za čas (pokud to zrovna není po brzkém ranním vstávání, kdy následuje celodenní lyžovačka a kdy pak na nachystání mám jen hodinu času ….), tak proč se hezky neobléct, namalovat, nechat se učesat a hrát si dámu, nebo na princeznu J Alespoň pak nemám touhy po svatbě, abych si to princeznovství někde uskutečnila :-) Mám totiž pocit, že hodně žen se chce vdávat proto, že chtějí být krásné, mít dech-beroucí šaty a  být středem pozornosti.

Takže my jako pár s nálepkou na čele „Plesy nám nic neříkají.“ jsme se ocitli (opět) na té (pro mě) největší snobárně snad v celém olomouckém kraji, která je navíc okořeněná dovětkem „Každý, kdo něco znamená, jde na Olomoucký Omega ples.“ No ….. byla jsem tam už potřetí, a jsem si zcela jista, že stále nic neznamenám a nikdy ani znamenat nebudu, ale pohoda J J J Nejlepší je to šílenství před plesem, kdy to vypadá, že lístky jsou všechny těžce podpultové a dostat se k nim je heroický výkon. Už se ani neřeší, kolik stojí, ale jestli vůbec budou …. šílené ….. a to jsem někde slyšela šuškandu o tom, že lístek stál i 2500,-Kč, doufám, že to byly jen fámy, protože vím o milionech a jednomu způsobu navíc, jak jinak a lépe ty peníze investovat. Fakt. Nekecám!

Takže lístky byly (vřelé díky jedné nejmenované olomoucké společnosti zabývající se výrobou nejen sportovní výživy), šaty byly (je potřeba, aby „se zaplatily“, když jsem je na sobě měla jen jednou J), oblek se ve skříni taky našel, umazanou kravatu jsme nechali doma, bo máme skvělé přátele, takže kravaty byly k půjčení hned dvě J boty jsme také nějaké v botníku nalezli, řasenka mi naštěstí ještě nevyschla, takže i „zmalovat“ jsem se mohla, cestou z práce jsem oškubala jedno kuře a hned byly náušnice hotové ……. jen vlasy ….. to byl zase kámen úrazu. Jako první jsem volala kadeřnici, která mi vytvořila mistrovské dílo na firemní vánoční večírek (no jo, hold jsem chtěla být za krávu), měla plno. Scheisse!!! Tak co teď? Těžce jsem s ní počítala, volala jsem docela dlouho před plesem ...... Tak jsem zvážila další možnost a při vzpomínce na poslední kreaci ji ihned zamítla, takovou nouzi jsem fakt neměla. Pak to bylo jasné, čí linku (nebo spíš profil na sociální síti) budu obtěžovat J Ivoušek …… ale ajta krajta, oni i ostatní lidé mají osobní životy J J J obvolala jsem tedy ostatní kadeřnictví - buď měli plno, anebo nekřesťanskou cenu ……. A pak …… nejhodnější kolegyně ze všech hodných, Kačenka, mi sehnala přes svou kadeřnici nějakou jinou kadeřnici J Česala sice rychle, měla skluz, a tvářila se tak nijak …….. ale mně se tak zalíbila, že to k ní za 14 dní půjdu risknout …. Sednu do křesla a pronesu: „Něco mi s tím udělejte, nechám to na vás.“ a jsem zvědavá, jak se osvědčí. Když ne, budu hledat jinde, co nadělám.

Oblečeni, vymydleni, navoněni, jak pár z amerického filmu (kostky cukru z nás odpadávaly cestou) jsme něco před devátou večerní (začínalo se v osm ….) stáli před „en-háčkem“. Ano, přišli jsme o úvodní slovo pořadatele akce, a ano, lidi už se tlačili u rautu, jak divá zvěř co týden nejedla, ale nám to vůbec nevadilo J

Korzovali jsme, našli mnoho přátel (a když už i já někoho znám, tak to je fakt úspěch B-)), zasedli někomu u stolu v restauraci J před půlnocí nalezli náš stůl v hlavním sále, nechali jsme se zvěčnit několika fotoaparáty (to aby byly hmatatelné důkazy, že jsme tam byli ;-)), zmeškali vyhlášení nejlepšího účesu a šatů (díky Bohu! nevím, jestli bych druhou tragédii přežila), okusili některé vybrané lihoviny, v tombole nic nevyhráli, do němoty se neopili a tančili až do páté hodiny ranní. Byla to prostě bomba J

A jestli půjdu příští rok?

No ….. když se ke mně nějakým omylem dostanou lístky, tak určitě. A když ne, tak mi to žily rozhodně trhat nebude J Však já dám příští rok vědět, jak to dopadlo …..

"Foť nás, jak se fotíme!!!" :-)

Tu šipku jsem mu vnutila já, přiznávám se.
On si totiž o mě myslí jiná přídavná jména, rozhodně né lichotivá ;-)

Když Vás adoptuje dívčí parta. Díky!!!!

Ambice

Není nad ambiciózní rodiče ..... avšak s velkým očekáváním přichází (sem tam) i velké zklamání. Občas jdou ruku v ruce, jako milenecká dvojice. A není větší cesty do pekel, než mít nereálná očekávání, co se vlastních potomků týče. Jistě myslí to s nimi dobře ..... ale čas od času to někteří docela přehání.

Co se mě týče, přehnané nároky jsem měla na sebe asi jen já .... Jistě, rodiče chtěli, abych se dobře učila, abych možná byla i první vysokoškolsky vzdělanou osobou v naší rodině, ale přehnané nároky na mě určitě neměli. Proto v mém případě nepřišla ani žádná velká zklamání. Kromě toho, že jsem teda sportovní antitalent. Základní školou jsem  tak nějak proplula samovolně, jen s občasnými poznámkami, že jsem líná se učit. No bodejť, komu by se chtělo učit něco, co nikdy nepoužije. Chemii a fyziku jsem přímo nesnášela. A přírodopis taky, teda do té doby než jsme začali probírat člověka. Bylo zajímavé zjistit kolik máme kde kostí, svalů a jak co funguje a jak se co porouchá. Zvláštní je i fakt, že já (cestoval) jsem úplně neexcelovala v zeměpise, ale naštěstí jsem měla shovívavého učitele :-) Na střední jsem se dostala na druhý pokus, protože ten první mi ukázal, že na gymnázium nemám ty správné buňky. Díky Bohu! Umřela bych tam už v prvním měsíci. Na střední škole už to bylo lepší. Po druhém ročníku vypadly i nudné předměty jako zbožíznalství, něco co mělo připomínat opět zeměpis a další. Naopak přibyly srandy jako účetnictví, ekonomie, výuka psaní všemi deseti a jiné. Sice to nebyl med, ani procházka růžovým sadem, ani duha s jednorožci, ale už člověk studoval něco, o čem věděl, že by to jednou mohl uplatnit. Třeba psaní všemi deseti uplatňuji každý den, i teď .... a je to k nezaplacení :-) TRUE STORY!!!

Střední jsem málem (fakt málem, chyběl kousek) zakončila s vyznamenáním. Doma po mě někteří radostí skočili, jak kdyby nevěřili, že to udělám (tssss). Studijní povinnosti jsem tím pádem měla splněné. Všechno co bylo dál, bylo bonusem, který jsem si řídila sama. Vysokou školu jsem dokončila bez jakéhokoliv prodlužování a opakování. Dokonce se mi podařilo nějakým zázrakem v druhém ročníku dosáhnout i na prospěchové stipendium pro nejlepších 10 studentů v ročníku. Dodnes nechápu, jak jsem to udělala, ale bylo to fajn. Tím se nechlubím, ale jen konstatuji, jak běžel můj vysokoškolský život :-) Po bakaláři jsem se rozhodla pro (pro mě velkou) změnu, a to studovat dálkově a zkusit si najít nějakou práci, abych pak před všemi těmi čerstvými inženýry měla náskok v podobě praxe a jistého pracovního místa. Doma se netvářili radostně. Myslím, že se báli, že jakmile přičichnu k penězům, do školy se mi nebude chtít. Netušili však, že se mi titul bakalář úplně nelíbí, protože se mi nehodí k jménu a prahnu po lepším, po inženýrce :-) a ekonomie k tomu!!! Dodnes si pamatuji tu radost, když jsem si na státnicích vytáhla lehké otázky (jako by asi na oplátku za ty těžké při bakaláři), a kdy komisi z mé diplomky zajímalo jen to, proč má tyrkysové desky a co jsou to brémské kruhy :-)

Občas koketuji s myšlenkou na doktorát ....... pak si ale vzpomenu na ty stresy při zkouškách, státnicích, na ty nervy, kdy seminární práce nešly formátovat tak, jak by měly a podobné srandy a koketování mě rychle přejde :-) Přeci jen .... jsem trošku líná a tady bych se fakt musela šrotit, a to já nerada ..... líbí se mi styl, kdy pochopením základních principů odvodím vše ostatní :-) na víc totiž nemám .........