Tři týdny!!!!! bez šéfky

Někdo by zařval: "Jupíííííí." a hodil nohy na stůl. Já mám ale tak trochu pocit deprese. Ráno přijdu - kancelář prázdná ..... no to není nic tak neobvyklého, asi v 65% případů chodívám dříve ....... to je pak super pocit, když v 7 ráno otevřete dveře a ONA tam sedí, to je takovej šoking, že málem začínám i koktat.

Jenže dneska - DEN PRVNÍ - bez NÍ.
Bez Míši.
Tak se totiž jmenuje.

Ale zpátky, k prvnímu dni samoty. Nic se děje, klasika, kabát pověsit, počítač zapnout, čaj uvařit, číst maily a snídat. Hodiny zobrazují 08:00, nikde nikdo.

09:00 - jsem stále sama. Pocit paniky stále nepřichází, je to jako by byla na školení .......

Za dopoledne asi 4 nebo 5 telefonátů od kolegyň v ostatních městech ...... to se mi běžně nestává, pokaždé když mi zazvoní pevná se leknu tak, jako bych dělala něco nelegálního ..... přitom jen nejsem zvyklá na to, že mi zvoní pevná ..... mě většinou nikdo nevolá. Volají jí. Míše.

Oběd probíhá standardně - v kruhu takřka rodinném. Ale jsme chudší o dva členy. Jeden míří v letadle přes oceán, druhý je nemocný a nechce nás nakazit. Tak tak to tedy začíná, budeme ubývat pomalu.

Je po obědě. Nikdo neprohodí dotaz jestli nedáme kafe, že se mu do toho či onoho nechce, s nikým moc neprobírám víkend. Začínám se cítit osamělá a tak raději pracuji, ať mi ten čas rychle utíká a nemyslím na to, že jsem osiřela. Chápu, že pro mnohé žijících v prostorech typu "open-space" by byla sólo kancelář darem, néli božským, za to pro mě je tu nějaké divné ticho ..... musím si pořídit rádio. Ale napřed se musím zeptat jestli můžu :-/

DEN DRUHÝ
Proběhl v rychlém a dlouhém sledu, aneb není nad to být v práci víc jak 10h, na druhou stranu běžně v jednom dni nepracuji na dvou pracovištích, takže mi to díky tomuto nezvyku docela uteklo. Jediný problém musím vychytat - dovézt si do Ostravy skleničku nebo hrnek!!!! Dehydratace není moje hobby. A jestli tam budu jezdit pravidelně, tak budu mít luxusní zadek, protože 5. patro několikrát denně určitě ponese svoje ovoce :-)

DEN TŘETÍ - krátký.
Aneb, když Aladin hlásí, že bude teplo, tak mě ani plánování akce nezastaví :-)

DEN ČTVRTÝ - "rádiový".
Všichni si myslí, že asi sedím na hromadě peněz, které můžu bez rozmyslu pouštět do éteru. Všichni z rádiové branže. Několik telefonátů, emailů, všichni mě chtějí vidět osobně :-D Začínám chytat depku, asi vypnu telefon, nebo se zavřu ve skladu ........... V duchu si opakuju: už jen dva týdny a dva dny, už jen dva týdny a dva dny .......

DEN PÁTÝ
Než jsem si spálila hubu o čaj, zahlédla jsem fotky z Ameriky. Myslím, že jsem závistí hrála všemi barvami ...... Já snídajíc doma na rychlo chleba s medem (neb vážně hrozilo, že snad hladem pojdu) jsem byla vystavena nejednomu pivu, parku, dokonalým fotkám a cupcakům tak úžasným, že to vonělo i z té fotky, jen oblíznout monitor. Sladké mámení pokračovalo i při pročítání emailů (těch pracovních, osobní mi nikdo nepíše ....) a hořkou pilulku jsem si dala až při telefonickém hovoru s nejvyšším. Trošku jsem proklínala, že jsem první a jediná na ráně, a že se nemám za koho schovat, nebo kam utéct. Na druhou stranu ..... za ty 3 týdny budu tak zocelená, že budu skály lámat a nemožné nebude problém :-D No nic, ještě, že je ten pátek, na zotavení mám celé dva dny (jupíííí - víkend bez akce :-)). A v pondělí nanovo.
Dám vědět, jak se mi vede a zda-li stále žiju .......

Feelings ......... 5 years ago

Není nad to najít prehistorické úvahy o svých citech. A jelikož jsem je nepsala do šuplíku a za své tápání se nestydím, tak tady to je: "Eva mínus 5 let - půlnoční pocity".

Každý je máme. Pocity. A ten kdo tvrdí, že nic nemá, tak kecá. Má - to nic co cítí, to taky musí cítit. Hodně lidí říká "Nic necítím." ale správně je i "Cítím nic." význam je stejný, a nechtějte se hádat. Nanic je jak člověk svoje pocity nemůže kontrolovat, ovládat, vytvářet, předvídat. Kolikrát jsou tak složité, že se v nich chudák člověk nemůže vyznat klidně i několik let. Zářným příkladem je má osoba.
Léta mi trvalo než mi došlo jak se věci mají. Nebudu tvrdit, že do každého vztahu jsem šla z přesvědčení, že toho člověka bezmezně miluji a budu s ním žít až navěky věků, amen. Ale jednou, vlastně dvakrát, jsem to tak opravdu cítila, v tu danou chvíli, v ten okamžik, myslela jsem, že je to láska, ta pravá láska. Trvalo než mi došlo, že se jednalo o zaslepenost ideály, moje chyby, byla jsem dost mladá a moje pocity byly dost divoké a kolikrát i přesvědčivé, nechci se na nic vymlouvat, ale když člověk v 16ti cítí nehynoucí lásku, tak je přesvědčen, že to tak opravdu je, protože on to tak cítí - v dané chvíli. Ale pak ta chvíle pomine, brýle spadnou, city se naředí a najednou z nich lze vyčíst tu pravou podstatu a zjistíte, jak jste to všechno "podělali".
Nejvíc mě však mé city zradili co se týče "toho prvního". Vytvořili mi iluzionální svět, kde jedině on je ten pravý a bez něj život nemá cenu, takže klidně i ponižovaná, nemilovaná, nedoceňovaná, hlavně když budu po jeho boku, on je ten pravý, tak to přeci cítím. Vždyť jsem si pořád představovala tu společnou schránku, to jest dostatečný důvod. City - chyby. Vytvořili mi tak dokonalý lživý obraz, že se ho jen těžce zbavuji, vážně jsem věřila, že tak to cítím - tak to je a tak to taky bude. Rozčarování a bolest z vlastního "prozření" byla neskutečná a zdlouhavá. V podstatě pořád trvá. Za měsíc nezmizí co člověk viděl roky. Jak se ty kontury mých zarytých představ smazávají, tak cítím že je to správně, tentokrát to tak opravdu je. Rýpal by mohl podtknout jak si mohu být najednou tak jistá, když léta jsem v tom měla guláš, ale o to tu jde.
Teď jsem ten guláš uviděla, konečně jsem to dokázala oddělit, identifikovat, zdůvodnit, správně pojmenovat a zařadit. Dobře, možná si chci zase představovat tu společnou schráku, ale z opatrnosti se brzdím. Přiznávám, ze začátku jsem si nebyla moc jistá co vlastně cítím, o to jistější jsem však teď, když už to konečně vím a s vědomím, že ty pocity jsou správné, opodstatnělé, že žádný lživý obraz nevytvářejí. Dlouho jsem pana Božského viděla jako draka ovládající mé srdce a toužila po příjezdu a záchraně od jezdce na bílém koni. Ano, pár jich přijelo, jeden hodlal i setnout drakovi hlavu. Já však nastavila tu svou v přesvědčení, že s drakem je to stejně nejlepší - opravdové. City - chyby! Přijel (a kdybych to měla brát reálně tak na koni to nebylo :D), ale hlavu stínat nehodlal a já si to ani nepřála. Místo toho jsem si od něj ten meč půjčila, rozhlédla se, zamířila, zhluboka se nadechla a hlavu drakovi sťala sama. Dýchá se mi teď mnohem líp. Už dost bylo lživých představ a falešných pocitů.... je na čase vidět - a hlavně CÍTIT věci reálně.
Vybavuji si scénu z mého oblíbeného seriálu, mladý pár (asi tak 16 let) po slavnostním večeru na oslavu jejich měsíčního či snad tříměsíčního vztahu, sedí v autě, který jí on kousek po kousku skládá jako důkaz nehynoucí lásky. Hledí si do očí, on je pohladí po vlasem a říká:"Rory já tě miluju." A Rory mlčí. Zaskočena tou větou, situací a svými vlastními pocity, kterými si není jistá, není schopna ze sebe tutéž větu vypravit - v tu chvíli by to byla lež, není si jistá jestli to tak cítí. A jeho reakce? Strašný randál. Čekal, že na větu uslyší odpověď "Já tebe taky." nebo stejnou verzi. Podle mě to vyděračská věta. Je totiž ve všech zakořeněno, že na něco tak citlivého jako je "miluji tě" se odpovídá buď "já tebe taky" abychom partnerovi dokázali, že my to tak taky cítíme (i když to kolikrát vůbec necítíme) nebo ze sebe vysoukáme stejnou frázi. No jak to s Rory dopadlo? Rozešli se, ale on se za měsíc stavil před školou, pohádali se, ona na něj zařvala, ať stojí a on se zeptal proč by měl a na to ona s naprostou jistou:"Protože tě miluju ty blbečku." A o tom to je, tahle citová bomba by se měla opravdu používat jen ve chvílích, kdy se to tak opravdu cítí, kdy to tak opravdu je. Ale když má člověk obavy co cítí partner, tak raději mlčí, nechce se dostat do situace trapného ticha. Já osobně tuhle citovku používám ústně opravdu málokdy. Navíc po shlédnutí scény Rory a Deana se bojím, abych opravdu nevyslovila větu, která má vyděračský a sobecký podtón. Abych však druhému osvětlila jak se věci mají, situaci jsem mu lehce popsala. A teď když použiju větu "Zase mám chuť pronést tu vyděračkou větu." tak ví, že ho miluju. Některé věci si lidé nemusí říkat přímo, stačí naznačit, kolikrát to stačí.
Na druhou stranu si kladu otázku, jestli i já tuhle větu uslyším, né že by to bylo životně důležité, ale přeci jen, jednou, možná i dvakrát (tak za 20 let) by to neškodilo :) Doufám, že můj mozek a srdce jsou natolik racionální, že neprahnou jen po této "bezduché a prázdné" větě, že jim stačí jiné, které opravdu mluví za vše, že mé mysli stačí, že to fakt asi tak bude, když udělá .......... tohle! A tak ve chvílích depresí a pochybování nalistuju v mobilu sms začínající hadí citovkou, přečtu text, ve tváři se mi zobrazí takový ten dementně zamilovaný úsměv a můžu jít v klidu spát. Vážně to bude na obou stranách stejné, i když to neříká. Alespoň v to doufám ......

Omega Olomoucký ples 2015

To je takhle čtvrtek dopoledne, do zahájení plesu zbývá asi 33 hodin, a Liška mi volá s dotazem: "Chceš jít zítra na ten Omega ples?" no byla bych blbá, kdybych řekla "ne", zvláště když jsem neměla nic jiného na programu kromě gauče, navíc sama! Takže začal maraton - sehnat si doprovod, vhodný oděv na úrovni, vybrat správné obutí (věčné dilema: pohodlí vs. styl), uhnat někde sponkovou mistryni, vyladit doplňky (brzy zjistíte, jaký jsem na to magor :-D ) apod.

Kupodivu šlo všechno hladce, doprovod se ozval na první dobrou, a i když je to "zasloužilá matka" dvou menších dětí, tak měla pro mou situaci pochopení :-) ples mi v podstatě odsouhlasila slovy: "Ok, tak já odkládám ten střih na sako a jdu si spíchnout šaty." Připomínám, že ten ples se konal druhý den :-)

Moje šaty byly naštěstí od minulého roku vyřešené, stačilo si je "jen" vyzvednout (vyzvedávám si je už do září 2014 .......), takže to šlo taky relativně hladce. Trochu jsem se zasekla u vlasů, protože jsem bojovala s klasickou kombinací "mám málo času vůbec to nestíhám + vlasový mág byl dlouho do večera v práci". Ač nerada, uhnala jsem Ivouška až k sobě do doupěte, kde si hned po vlastní práci, dala druhou směnu na mých vlasech :-) Hodinu trvající výkon doprovázelo mnoho hlášek, vybírám namátkou, jen ty nej:

•  Áááá, můj nový lak obsahuje i keratin, pro zdravé a pevné vlasy .... hmmm .... snad se mi ten keratin nedostane až na mozek.
• Když nevíš co s tím ........ tak to sepni sponkou! (Měla jsem jich v hlavě 35, a mám pocit, že kdybych tomu ďáblovi poskytla 100ks, upevní mi do hlavy všechny :-D)
• Mě je jedno, jestli to zítra nerozčešeš, já chci, aby to dneska večer drželo!
• Já to roztáhnu zepředu a ty to roztáhneš zezadu, jo? (přetahování košilky přes načesaný účes)
•  Klidně přitlač na tu sponku, já to přežiju, zaúpím až v momentě proražení lebky.
• Budu tomu říkat Ivěna pomsta ....... 

A hned ze startu zaznělo:

"Tak máš žehličku na vlasy? Nebo kulmu?"
"Já a žehličku na vlasy? :-D Zbláznila ses ..... já mám tak leda cestovní fén ...." 

Takže asi tolik z česání vlasů :-) Tímto ještě jednou děkuji Ivě P. za veškerou lásku a péči, kterou mě a mé hlavě projevila, sponky jsem začala z hlavy preparovat až v sobotu odpoledne ..... dřív jsem na to neměla nervy, fakt ne ;-)

 Pak už jen zbývalo vysvobodit se ze zrádné elastické košilky (viz hláška výše), obléknout svůj nejlepší kus do společnosti, nacpat do malé kabelky vše potřebné (dilema jestli si mám s sebou vzít rtěnku nebo balzám vyřešila velikost kabelky, vlezl se tam pouze balzám). Výsledný efekt těsně před nazutím lodiček alá Popelka (ze kterých za celý večer pekelně bolely nohy ještě v neděli) a opuštěním doupěte dopadl takto:

Doba přípravy cca 90 minut :-)

Na ples jsme dorazily zcela neakademicky hodinu po zahájení, čímž jsme přišly o welcome drink. Vzhledem k pátečním časovým možnostem jsem byla ráda, že jsme stihly dorazit před půlnocí :-) Odložily jsme tedy své kabáty a vyrazily korzovat ..... no mě se před tím málem vyrazil dech, když jsem uviděla co si Lucie stihla "spíchnout" ze dne na den. Svůj oděv těsně před dokončením ohodnotila slovy: "Půjdu za trapnou šedou myš, nevadí ti to, že ne?" a z pod kabátu na mě vybalila brutální model, sic barvy šedé, ale střihu velmi odvážného. Nezbývalo než zalapat po dechu a ohodnotit to slovy "dost dobrý" a nevšímat si, jak po ní všichni chlapi čumí. Že je matkou dvou dětí ji věří málokdo, a já to vážně chápu, po plese víc než kdy jindy :-)

Lucie v modelu "Šedá myš"

Po krátkém zhodnocení konkurence, kdy jsme ani jedna z nás nenašla šaty, kvůli kterým bychom ty svoje sundaly, jsme šly prozkoumat "CK" - Coctail koutek, který nabízel stálice jako Mojito či provokativní Sex on the beach. Jelikož mi ale není patnáct, a pouhým názvem mě uchvátit nelze, a ani tím, že je to "cool" a zrovna se to pije, volila jsem jistotu zvanou Jameson Cranberry, a je mi jedno jestli vás to zajímá nebo ne, chtěla jsem vám to sdělit :-) No ...... moje ségra co nemá žádnou barmanskou školu ani kurz to umí míchat líp, fakt že jo, ale to jsem těm pánům říkat nechtěla, ještě by mi příště plivli mezi ledové kostky ....

Dále bylo na programu večera ochutnat něco z rautu, vypít další 2-3 drinky, potkat nějaké známé a nenechat si ujít vyhodnocení nejlepší šatů a účesu večera. A vyhodnocení mělo vážně styl! Nastoupilo tam šest dam, z nichž opravdu úchvatné šaty měla jen jedna, kterou překvapivě vůbec nevyhlásili jako vítězku, ale co byste čekali od někoho, kdo hodnotí šaty stylem: "Celý večer přemýšlím jestli má dotyčná kalhotky nebo ne .... Co myslíte Vy?" To se snad sakra nehodí na takové akci a ani na žádné jiné a je mi fuk, že už bylo těsně po půlnoci ..... dilema ohledně spodního prádla se dá naznačit jinak a elegantněji a né 5 minut popisovat, jestli dotyčná má kalhotky nebo ne .... to už rovnou mohla zahájit debatu na téma, jaké spodní prádlo by si dotyčná vzala, jestli tanga, klasické kalhotky či snad boxerky, pokud by si ho vzala. Takže nejlepší šaty vyhrála slečna, která pod černým krajkovým vrškem neměla podprsenku ........ fakt překvapení, fakt vkus a styl, některý muž u stolu zakřičel "Fůůůůj." Chtěla jsem se přidat, ale přestal křičet .... a účes vyhrálo "něco" co překoná i můj culík po ránu, aby mi při čištění zubů nepadaly vlasy do obličeje ...... Přemýšlela jsem, že přiložím i foto výherkyň, ale ony za to nemůžou, že je pro mě prapodivná porota vybrala, tak je tu raději zesměšňovat nebudu, za mě měl ale vyhrát ten tmavě modrý dlouze splývající model, doplněn nádhernými výraznými náušnicemi a náhrdelníkem, těhotenské bříško bylo jen milým bonusem navíc, tohle byl pro mě nejlepší model večera, elegantní, stylový, já vedle ní vypadala jak laciná holka od vedle, a to jsem si přitom dala sakra záležet, aby budila "wow efekt".
Snad chápete, že po vyhlášení jsme musely jít okupovat bar a otupět naše mozky dalším alkoholem. A když takhle sem a tam pijete, musíte se pak odebrat i víte kam ...... nebojte, nechci tu popisovat, jak jsem šla čůrat :-D to fakt ne! Jen chci takovým tím oslím můstkem přejít k té nejvíc dobré KPZ - krabička poslední záchrany, co jsem kdy viděla, a ta se nacházela právě na toaletě. No posuďte sami, není to snad stylové?

Nevím co mě víc dostalo, jestli ty pinetky s lakem na vlasy, kdyby se mi povolil účes, anebo nitě ve třech barvách s jehlou ....... asi ta nit v trojím barevném provedení. Tomu říkám úroveň, a ne otevřené diskuzi přede všemi, jestli má ta holka kalhotky neb ne, to je snad její věc ne?

No a tak po zjištění, že na ples se snad dostavila i anglická šlechta z hrabství (soudím dle vzhledu a chůze, jako by měl dotyčný zaražené pravítko v prdeli), že z Potápky dělá oblek úplně jiného chlapa, a že z některých, jejichž model odkrýval jejich záda v celé jejich kráse (jo taky neměla podprsenku, ale rozebírám to snad tady?!) nemohl známý Ital v kuchyni - Emanuele Ridi spustit oči. Tak tady právě po tom všem jsem usoudila, že je asi na čase jít domů. Cestou dolů k východu jsme si všimhi "Selfie pointu", a tak jsem si řekla, že když selfie, tak selfie, bylo by barbarské cedulku neposlechnout :-)

A pak, v rozmařilé náladě, s posledním koktejlem v ruce, jsem zhodnotila, že by bylo dobré vyfotit se ve stylu "Ten večer patří mě!", už jenom z toho důvodu, že takhle dobře zas dlouho vypadat nebudu :-) Omluvte zhoršenou kvalitu fotky níže a předběžně zmáčklou spoušť, narovnala bych se a otevřela oči, ale myslím, že dotyčné provizorní fotografce v tu chvíli táhlo na záda :-)

Zatímco jsem se samolibě fotila, dostavila se i rodná sestra, která zapomněla klíče, takže na mě byla zcela odkázána. Čas na přivolaný taxík jsme si zkrátili fotkou s dotyčným Italem, protože je možné, že by mi to možná nikdo nevěřil, že tam fakt byl, a přemlouvat ho ať se s námi blejskne nebylo vůbec složité :-) Chápete, zase ta odhalená záda! A Emanuelovi se to evidentně velmi líbilo, neboť během čekání na blesk, prohlásil, že se má, že tohle nemá ani Babica a pak mlel něco o špagetách a třech stroužcích česneku :-)

S Italem na plese :-)

A pak už byl tak akorát čas hodit na sebe kabát a jít ven vyhlížet taxík, protože slečna na infolince nám sdělila, že taxík tam bude za 15 minut, máme vyhlížet černý či žlutý superb a bude na moje jméno. Takže si tak stojíme se sestrou v té brutální kose co byla ve 3 ráno před NH hotelem, mě už brutálně bolí nohy z těch bot, sic hezkých, ale pohodlných asi jako španělská bota, všude miliony taxíků a pak přijíždí ON - atlant taxi, zajíždí akorát do ohybu před hotelem, k taxíku se přibližuje pár a nasedá. Říkám si ok, takže ten další už musí být náš, čas začíná odpovídat. Stojíme, hledíme na ten taxík a vedle dva chlápci, co na ten taxík taktéž hledí a jeden z nich povídá: "To je náš taxík", hbitě reaguji slovy, že pokud je to něčí taxi, tak určitě moje. Ani nevím proč, jeden z nich vyšel směrem k taxi, které ještě neodjelo, chvíli se tam bavil s řidičem, aby pak došel a oznámil nám, že to taxi fakt bylo jejich, že to jméno paní odpovídalo ..... a já ani nevím proč, možná mi podvědomě cvaklo, že je-li pár, většinou taxík přivolává chlap, nebo nevím, ale zeptala jsem: "A jak se ta paní jmenovala?" "No Nádvorníková." odpověděl ten muž. Takže v tu chvíli, kdy už taxík odjížděl ze mě vypadl proud velice nehezkých slov, ale dáma - nedáma, taxíky se nekradou. Doufám, že se dotyčné udělal na obličeji opar minimálně golfového míčku, zasloužila by si to, mrzli tam i jiní ...... další taxík značky Atlant už pak nepřijel, po 5ti dalších minutách v té kose, jsem se vrátila zpátky, abych znovu zavolala na tu infolinku a dotyčné slečně to pěkně vytmavila, co to tam mají za řidiče, když vezme úplně jiné lidi, ale překvapivě bylo obsazeno další půl hodiny!!!!!!!!!!!!!! Nebýt nejhodnější Míši, která neváhala vstát a dojet až ze Švédska pro mé rande s odhalenými zády, stojím přimrznutá před NH hotelem ještě dnes ........

P.S. Proč se mi fotka kápézetky vkládá otočená na bok netuším, ale nějak nevím co s tím, neb jsem zkusila snad všechno, tak se omlouvám, že musíte kroutit hlavami na bok, abyste si to dílo pořádně prohlédli.

Zrození mývala

Asi už to nejde déle odkládat, neboť hodně lidí se na to začíná ptát a někteří nejmenovaní jsou tím snad i posedlí :-)

"Proč mýval?"

Mám chuť odpovědět stylem, který se používal u nás doma: "Protože proto.", ale jelikož se nejedná o něco za co bych se styděla, nebo se o tom nechtěla bavit - psát, tak Vám to prozradím ....

Byl jeden prázdninový den (nemám přesné datum zrození, omlouvám se, snad to někdy někde dohledám), tehdejší přítel jel na závody do Kout nad Desnou a já mu samozřejmě dělala doprovod (jak jinak). V Olomouci, zataženo, docela zima, takže jsem si vzpomněla, že na horách bývá ještě hůř, oblékla si 7/8 kalhoty, protože ony takovou délku opravdu měly - jako byste čekali velkou vodu :-D, černý nátělník, košili s krátkým rukávem, přibalila jsem si mikinu a dokonce i bundu, co kdyby tam fakt byla kosa. A jelikož to na obloze vypadalo, že snad možná bude svítit i slunce přes ty mraky, vybavila jsme svou hlavu i slunečními brýlemi ve stylu "velká hvězda filmového plátna" prostě nic sportovního .... dorazíme do Kout, vedro k padnutí, jasná obloha, slunce do nás pralo na plný pecky ......

...... takže jsem všechno co by v mezích normy sundala, kalhoty se snažila vyhrnout co nejvýše, ale jejich pevný materiál byl neoblomný ..... že jsem si nechala opalovací krém doma, to snad ani nemusím psát, to je snad jasné :-D Takže jsem se takto oděna pohybovala celý den po trati a fotila kolem jedoucí zmírající cyklisty (opravdu bylo docela vedro). Poté co se odpoledne všichni dostali v pořádku do cíle, jsme se přemístili dovnitř do jídelny, aby se sportovci nasytili. A jelikož nejsem křupan pohybující se v místnosti s brýlemi na očích, tak jsem si je správňácky posadila na hlavu a zamezila tak vlasům, aby mi věčně padaly do obličeje. Prostě hotová filmová star :-D A pak to přišlo, ukázání prstem a téměř posměšné zvolání: "Hele mýval!!!!" a už to bylo :-)

Je pravda, že mýval má masku kolem očí tmavou a pak až má světlou srst a u mě to bylo naopak, maska kolem očí byla světlá a zbytek byl tmavý, ale ten přechod barev byl tak výrazný, než nezbylo nic jiného, než s tím mývalem souhlasit :-) Foto dokumentaci nemám, nebylo to hezké, ani ten spálený výstřih, kde jsem si pro změnu vypálila čtyřlístek, co nosím na krku. Spotřeba panthenolu v příštím dnech rapidně stoupala, to mi věřte :-D

A nejlepší je, že jsem asi 14dní zpátky zjistila, že označení "mýval" napřed použila "moje Liška" a jeden z jeho kamarádů to pak jen zopakoval nahlas :-D hold označil si mě už před těmi lety, protože nejspíš věděl, že Lišce bude nejlíp s mývalem :-) True story!!!!

Použito z: www.stupidfox.net

Konečně na mě foukalo!

Abyste rozuměli, nejsem nijaký milovník větru, to ani náhodou, nesnáším poletující vlasy, proto je málo kdy nosím rozpuštěné, nesnáším, když mi slzí oči a nesnáším, když to se mnou na kole hází zprava doleva, ale ............. dneska mi to vůbec nevadilo :-)
To počasí, vždyť jste to viděli, to se nedalo ... "nevyjet". A že je teprve půlka února? No tak to je jen bonus ve formě posouvání hranice. Dříve, když jsem jezdila na kole (rozumějte dobu, kdy mým vrcholným výkonem bylo najetých 1.000km a oděv se skládal z tenisek, kraťasů a bavlněného nátělníku - to není urážka nikoho, kdo tak jezdí, každý máme oblast, kde se zlepšujeme) tak se první jízda datovala pravidelně 1.5. aneb hurá do vojenského prostoru k Bílému kameni a večer ve stylu "achich ouvej, moje prdel a nožičky, to to bolí ...). V roce 2013 jsem vyjela už někdy v dubnu, minulý rok dokonce na začátku března a nyní jsem si dokonce odstartovala cyklistickou sezónu již 15.2. Sice jsem už párkrát na kole seděla od začátku roku, ale indoorcycling v obýváku nepovažuji za zahájení sezóny, to se koná až venku, takže dneska slavnostně zahájeno :-)

Vánoční indoorcycling

A ta radost, to jsem nechápala. Znáte jo, jak toho bývá plný facebook a jiné portály, jak jsou lidi celí šťastní ze sportů a jiných aktivit, jak nad tím, nad čím "běžný" člověk kroutí hlavou, jestli nejsou trošku na hlavičku, oni radostně výskají? Tak takhle jsem to měla dneska já s kolem. Cupitala jsem si po schodech dolů, kolo na rameni a těšila jsem se jak malý děcko do Disneylandu. A pak ten pocit ..... zacvaknete jednu nohu, odrazíte se, posadíte zadek (o jehož rozměrech kupodivu v hlavě nespekulujete) na sedlo, zacvaknete druhou nohu a šlápnete .... kolo se dá do pohybu, vítr vás pohladí po tváři a do očí zasvítí slunce. Dokonalý zážitek pak doplňují poletující ptáci a vůně jara ve vzduchu.
A přesně tohle mi celý prosinec, kdy jsem potřebné kilometry doháněla v "pohodlí obývacího pokoje" na trenažeru, chybělo. Ten pocit, že jsem venku, ta rozmanitost krajiny, ten vítr, slunce, pocit svobody ..... dneska mi snad poprvé nevadilo, že to se mnou občas lomcuje díky větru, že někteří řidiči jsou vážně kokoti a lidi, že vám skáčou téměř pod kolo. Dneska to bylo perfektní!

Jako důkaz přikládám "selfí" od zámku v Tovačově. Uznejte, že na to, že je polovina února, to vypadá spíše na jarní období než na zimu.

P.S. Večer mám ve stylu: "Au au bolí mě nožičky." :-D
P.S. O tom proč mýval třeba příště, nejsem jukebox, abych hrála na přání ;-)

Zase! jsem nemocná .....

"Zase" jsem nemocná ....... schválně používám uvozovky, protože tohle slovo není z mojí hlavy, ale bohužel moje uši a oči ho zaznamenali od někoho jiného. Pokud vím, naposled jsem měla rýmečku silnou jak trám někdy před Vánoci, což považuji nyní za vzdálený časový bod, takže si myslím, že mám plný nárok být "zase" nemocná ..... navíc to všude řádí jak mor, takže je s podivem, že mě to neskolilo dřív, zvláště, když jsem častý uživatel MHD, kde to prská, chrchlá a bůh ví co ještě, bez jakéhokoliv ohledu na ostatní spolu cestující ...... možná by součástí vzdělávání na ZŠ měl být i předmět "Společenské chování", částečně by se dalo vyučovat i nahrávkami od L. Špačka, není to tak úplně od věci. Pak by si lidé přikrývali ústa při kašli, dávali přednost při vystupování z autobusu, vycházení z budovy, pouštěli by starší, těhotné a s úrazem sednout a tak dále .... ale to jsem odbočila. NEMOC!
Myslím, že za můj stav může ta "trošku více hanácky stavěná" slečna co se vypravila na mou (ano, správně, přivlastňuji si to, díky tomu, že jsem nejvíc pravidelný návštěvník) úterní hodinu tabaty. Ještě jednou pro pořádek - tu kterou navštěvuji, né vedu, tak daleko nejsem a nikdy nebudu :-) Hodila si podložku vedle mě, čímž mě natlačila na stěnu, ale to jí asi nevadilo, co rozhodně vadilo mě, bylo její sípání a funění už při rozehřívání. Nechci být zlá, vím, že každý jsme jiný, já taky u všeho funím jak stádo ježků, ale proboha! jsem-li netrénovaný jedinec, a to slečna opravdu byla, tak si napřed zjistím na jakou lekci se chystám ..... protože nalijme si čistého vína, ale pokud jste nikdy nic nedělali a nemáte do vínku dány sportovní geny, tak tabata není na úvod to pravé ořechové ......... já jsem sice taky sportovně naprosto nepolíbena, ale "jakž takž" by tam nějaká minimální fyzička byla, alespoň z těch hektolitrů kilometrů (to znamená, jako že těch kilometrů bylo moc - dle mého úsudku) anebo z ročního hopsání na bosu ..... a i tak jsem na prvních lekcích chytala málem infarkt, bylo mi zde, na omdlení, zvracení a nevím co ještě, občas i hvězdičky před očima jsem měla. Ale to jsem zase odbočila .... NEMOC!
Tak prostě ta slečna tam dorazila, OK, okupovala můj prostor, OK, funěla a naprosto to nedávala, OK, kašlala, kýchala a smrkala, a to už NENÍ OK!!!!! Vzpomínám si, jak jsem si to minulé úterý myslela: "Ty .... jestli mě nakazíš a já budu nemocná a nebudu moci cvičit ..... tak budu vážně hodně nasraná .....a nechtěj ani vědět jak tě budu titulovat, když o tobě budu smýšlet ...." Tak a je to tady. Jsem nemocná!
A jelikož jsem nemocná, tak jsem nemohla jít včera (neb bylo úterý!) tabatit (můj výraz pro cvičení tabaty), což mě pěkně se*e, protože jsem si na tom kupodivu vytvořila závislost (jo, jo, já - gaučový a kavárenský typ) a chybí mi to!!!!! Navíc nemůžu jít cvičit ani zítra, takže jsem nas*aná ještě víc, do toho jsem se mohla propašovat do dívčí party a jet s nimi do Benátek (kde jsem ještě nebyla!), což ale asi taky padá, takže moje nas*anost ukrutně stoupá ..... jako bonus k neustálému smrkání, mám skelný pohled, totálně dodřenej nos, je mi vedro, že se ani ráno nemůžu ani obléct, což je dost problém, protože dorazit do práce ve spodním prádle by asi nebylo to pravé ořechové ..... pak mi ještě klasicky třeští hlavičky, mám pocit otupělosti, ospalosti a celkově je mi mizerně ...... zatracená holka co mě nakazila!!!!!!!!
Takže teď musím tak týden počkat, až se z toho dostanu a připravit se na to, že na další tabatě málem omdlím, neb kondice rychle klesá, vynecháním lekcí .... a pak se musím pokusit nevyžrat celou ledničku, kredenc a neudělat nájezd na nějakou cukrárnu, protože klasická rovnice: jsem nemocná = sežrala bych úplně všechno, protože mám na vše neřízenou chuť .....

Na závěr mě napadá už jen jediné: Ach jo .... už jsem zase nemocná!

Tak a je to tu .....

 ....... založila jsem blog. Vůbec nevím na co ..... a zda-li na něj budu mít čas, ale nemoc a asi tři výkřiky do tmy facebooku rozhodly, že to fakt udělám ...... možná je to zbytečné, možná ne, to se uvidí časem ...... myslím, že ze začátku se v tom budu dost plácat .... než vymyslím, jak to  bude vypadat, než se s tím "rozhraním" naučím zacházet .... no bude to asi veselé, ale budiž. Eva má ode dneška blog :-D