Moravskotřebovské peklo

Jak se říká, po boji je každý generál ..... i mě se teď chce vtipkovat a pronášet hlášky typu:
"Historie se neptá!",
"Třetí v kategorii i v celkovém pořadí .... od konce však :-D :-D :-D".

Ale když si vzpomenu na těch 5 hodin utrpení, tak mi do smíchu moc není ...... Začalo to startem. To bych vám přála vidět. Vážně to bylo vtipné. Že mi starty nejdou, protože jsem pomalá, to vím. Ale, že mi ujedou vážně úplně všichni, a já za nimi budu viset po cca 50 m mezeře, tak to byla novinka. Fakt. Já nepřeháním. Za mnou už jela jen motorka. Když se profil tratě začal zvedat dojela jsem si další dva opozdilce a trochu se radovala, že nejsem úplně sama.
Slečna zjišťovala jestli jsme vážně poslední a jak se jmenuji, asi si chtěla potykat, či se seznámit :) Tak jsem si seznámila s krutou pravdou, že budeme stejná věková kategorie (20-39) a dala si za cíl jí co nejdříve ujet. Soustředila jsem se tedy na pána přede mnou, kterého jsem si nakonec po celém výjezdu a sjezdu opravdu dojela a předjela. Zkrátím to, popisovat celých 80 km by vydalo totiž na jednu knihu :-)

• Desátý kilometr. Předjíždí mě asi čtvrtý rychlík z kratší trati, která startovala 15 minut po nás, prý "zleva", ptám se ho, jestli se vejdeme, protože vpravo jsem měla plot s velkými oky a vlevo byl dost vysoký schodek do lesa. Prý, že vlezeme ...... ale pak si brnkl o bůh ví co, šel na mou stranu, já uhnula, zasekla se o plot a setkali jsme se. Mým kolenem do jeho kola. Paráda! Dalších 70 km bolelo při každém šlápnutí. To jak jsem se pohybovala po zbytek dne nejde publikovat, byla jsem jak ochrnutá a dementní k tomu. Fakt pecka.
• V prvním sjezdu po rozdělení tratí testuji svoje jezdecké schopnosti. Vím, že konkurentku mám cca 500 metrů za sebou, a že musím z toho sjezdu co nejrychleji pryč. I přes pár kritických chvil jsem ho dala bez opuštění kola. Plácám se v tu chvíli (v duchu) po rameni.
• Asi na 25 km leží přes cestu strom. Jehličnan. I s větvemi. Paráda. Kolo musím nést, zasekává se totiž do větví. Není nad to vést závod přes pasáž, kde si ještě včera lesníci hráli, a zapomněli trochu uklidit. Opodál totiž pro změnu leží na trase kláda jako blázen. Už mě to ani nepřekvapuje!
• Při cestě vysokou trávou objevuji několik velmi hlubokých kaluží. Párkrát v nich málem skončím, protože mě překvapí. Člověk je dopředu totiž vůbec, ale vůbec nevidí. Jedu tudíž krokem a skenuji skryté nebezpečí přede mnou. Být v té trávě někde krokodýl, tak mě sežere a já to ani nezjistím. Minimálně jednu třetinu závodu nevím po čem jedu a co mám po sebou, prostě nevidím. V kombinaci s tím, jak hledám značení trasy, je to naprostá beznaděj a boj o přežití a né o závodění.
• Když se naše trasa spojí s tou 50 km, mám radost, alespoň chvíli pojedu po něčem co už znám z loňska.
• Po druhé občerstvovačce předjíždím dva závodníky. Prý není kam spěchat, že je to prý ještě dlouhý ...... To ale chudáci nevěděli, že jedu delší trať :-D
• Když se tratě opět rozdělují, je mi smutno. Zase jedu úplně sama.
• Na cca 61 km přichází docela drsný sjezd. Pro mě drsný. Po skále nejezdím. A v hromadě listí a klacků už vůbec ne. Snažím se vsugerovat si, že mám sjezdařské schopnosti mojí sestry a lady Happy k tomu, ale nepomáhá to, navíc nohy už absolutně neposlouchají. Po běžecké pasáži na kolo nasedám. Bůh ví, jak těsně za sebou mám soupeřku. Ano jedu sice před-předposlední, ale stále na bednové pozici :-) dobrý klišé, že? :-)
• Na 62 km přichází výjezd, brutální, né terénem, ale sklonem a délkou. Na kašpárka a brutální rychlostí 5 km/h stoupám celý kilometr vzhůru. Slunko do mě pere a já propadám lehkému zoufalství. Fakt je to peklo.
• Následuje pasáž lehce z kopce a po šotolině. Jásám jak malá, že konečně vím po čem jedu, a trochu si alespoň odpočinu. Mé jásání však netrvalo dlouho. Směrovka vlevo do lesa byla krutá a neúprosná.
• Víc jak polovina závodu vede po lesních pěšinkách, kde naposled šla víla Amálka. Vysoká tráva, vpravo les, vlevo les, já přikrčená na řidítkách a stejně mě ty větve domlátily ..... jak by to vypadalo, kdyby ten závod jelo víc lidí a jel tady třeba balík čítající 10 jezdců? Absolutně si to nedokážu představit, by se tady pozabíjeli navzájem. Katastrofa!
• Když nečumím pod sebe - po čem jedu, tak furt čumím po stromech a šipkách. Značení je katastrofické.
• Asi tak 15x jsem si myslela, že jsem zabloudila. Pokaždé, když se objevila šipka, měla jsem radost, jak kdybych našla poklad.
• Není nad obří kaluž neznámé hloubky napříč celé cesty. Tohle se opakovalo cca 4x za sebou. Přibližně na 66 km. Tady už se mi fakt chtělo brečet.
• Necelých 70 km a sjezd po louce, valím si to z kopce dolů, co nejvíce ukrojit ten čas, ať se vlezu do těch 5 hodin (cha cha, chtěla jsem to jet za 4:30 maximálně!), fakt si to fičím a na konci louky šipky. Šipky doprava. Šipky do kopce. Beznaděj dostupuje vrcholu. Kurva, proč zas do kopce? Proč?! Stoupám loukou zpátky k lesu, slunko na mě praží, a já chci být doma a ležet!!!!!
• Na 73 km přes cestu strom. Opět. Borec si tam skácel nějakou olši či co. Když jsem se snažila to přelézt a nezabít se v těch větvích, jen utrousil: "Pardon." Já už byla na prášky.
• Při míjení cílem hodiny ukazovaly 5:04 ...... mám pocit, že lhaly, tachometr mi hlásil, že jsem se vlezla do pěti hodin a jedné minuty :-) To bolí míň, ta jedna minuta ......
• Stačila jsem se osprchovat a už jsem si přebírala pohár. O co pomalejší byl můj závod, o to rychlejší byla ta "sláva" :)
• Suma sumárum: třetí ze čtyř, ostuda největší, pěti hodinové peklo, tik v oku, ta první mi nadělila asi hodinu a dvacet minut, stydím se ještě teď, už nikdy to nepojedu, orienťáky nejsou nic pro mě, zlatý značení na kole o život!!!!!!

Na závěr bych tu měla malou děkovačku. Připravovala jsem si ji celých 5 hodin, bo jsem neměla co dělat (v hlavě), jinak jsem toho měla na starost celkem dost. Takže:

Jako první děkuji Foxině. I přes to, že je to někdy v lese zlounka, a říká mi nehezké věci, tak i přes to, to se mnou myslí dobře a podporuje mě jak může. Půjčení vlastního kola do Šatova budiž toho důkazem.

Dále děkuji své drahé sestře, že na mě poslední dobou používá na kole metodu "cukru a cukru", protože ví, že na nebohé mývaly s bičem nemůže, protože by měly pruhy naopak. A občas vybírá schválně lehkou cestu, abych se nedostala do stresu :-D A taky na mě včera čekala, 2 km před cílem, asi už se bála, že jsem mrtvej mýval. Jo, a ještě se se mnou ráno podělila o nákyp, tradiční před závodní jídlo v téhle oblasti.

Také děkuji své drahé trýznitelce Evičce za snahu vytvořit mi nějaké vnitřní svaly na stabilitu. Párkrát jsem je totiž musela dost intenzivně použít, abych si z toho kola nevystoupila :)

A pak taky děkuji všem, co mi nic dobrého nepřejou. Protože alespoň vím, že tady tím a tou bednovou fotkou mám koho nasrat ;-)

P.S. Dlouhou trasu v Moravské Třebové už nikdy, ale opravdu nikdy nepojedu! Stejně tak, jako žádný závod v Rakousku!!!!!!

P.S.2 A tu šílenost OBRovitou si ještě dobře promyslím ..... tam si totiž člověk taky neodpočine .... ale zase ví, po čem jede :-/

Pátek třináctého

Před mnoha a mnoha lety ..... v pátek ..... třináctého .... v květnu ..... narodilo se jedno tuze šikovné, talentované a velmi krásné dítko ........ Ano, byla jsem to já :-) A ano, je to ironie. A letos zase, po dlouhé době, máme třináctého května v pátek :) A já, nemajíc žádné kulatiny, měla jsem snad ty nejkrásnější narozeniny!!!

Ano, ty loňské byly dovolenkové. Narozeniny v Dubaji, den u moře, pohoda klídek. Ale snídani jsem měla suchou, večeři taky a drink nebyl, neb mě sužovaly zdravotní potíže. A společnost mi dělala část rodiny a jeden plyšák. Takže to byl den jako každý jiný. Ale letos ...... letos to bylo velký :)

Ráno jsem teda dostala hned "sprda", kde jsem byla .... protože z kolaudace bytu se asi běžně nechodí hodinu po půlnoci :) Pak šla Foxina do mezipatra, do špajzu, prý pro pumpu. Slyším šustit papír a říkám si: "Ha, mě nedoběhneš socane, já vím, že je to kytka, máš štěstí." Pod záminkou, ať vstanu, že mě chce naučit nafukovat kolo (tssss), mě lákal z postele. "To určitě!" myslím si a ležím dál a předstírám mrtvého brouka. Teda spíš mývala. Přijde, sebere mi peřinu ....... choulím se k plyšové lišce a odmítám opustit postel. Komedie jak má bejt :) Z postele jsem byla vytáhnuta za nohy, jak kdybychom byli někde v pravěku. Už jen chybělo, aby mě kyjem praštil po hlavě :-) Pak mi začal třást rukou, že se to teda dělá, ale že je to divný, a přál mi takovou tu klasiku - zdraví, štěstí, spokojenost a lásku. Komediant! Když dokončil třes s rukou, natáhl se pro něco zpoza skříně a ptal se jestli to chci ........ sledovala jsem, jak má naběhlý svaly na ruce a říkala si, že ta kytka musí být asi velká ..... že to asi nebudou tři růže v celofánu :-) Jo panečku. Předvedl se, né že ne. Klobouk dolů a bludišťáka k tomu. Po 4 letech TÉMĚŘ kytkového sucha se vytasil s pugétem 28 rudých růží  a mé slzné kanálky rázem ožily, a nezastavila je ani poznámka, že už chápe, proč si ti chlapi nacházejí mladší a mladší přítelkyně - aby prý těch růží nemuseli kupovat tolik. Drzoun!

Já jsem byla hrozně moc hodný mýval, to je jasné :-)

 Jako správný požitkář jsem si odpustila jáhlovou kaši a další "nesmysly" co normálně snídám a vyrazila na snídani do kavárny, připravena, že sic sama, dám si královskou snídani. Croissant s nutellou a kávička k tomu mi přišlo jako ta správná narozeninová prasárna. A abych to vyvážila něčím zdravým, dala jsem si fresh :) Ale nevím nevím, jestli to tomu vyvážení pomohlo :) Dokonalost narozeninového rána dosáhla vrcholu ve chvíli, kdy se ke mě připojily i kolegyně z práce a daly jsme si takovou menší přehrávku snídaňových scén ze Sexu ve městě :)

Ranní prasárna by Eva for Eva in Love Coffee :-)

Po příchodu do práce mě čekala narozeninová výzdoba alá 211, což znamená třpytky a konfety všude. Fakt fšude!!! A pak to přišlo, další šok. Volala recepční, jestli prý můžu dojít dolů, v naléhavé záležitosti. Říkala jsem si, co ty kolegyně blbnou .... jestli mi nemůžou normálně popřát v kanceláři .... kroutíc hlavou, vydala jsem se ke schodišti a tam, dole u recepce stál mladík, na zádech nápis "kurýrní služba" a v ruce v papíře obrovskou kytici. Nevěřila jsem vlastním očím. To jako fakt? Kytka? Pro mě? Kurýrem? Až do práce? NE! To nemůže být pravda. Tohle se přece nemůže stát víckrát za život. To se děje jen filmovým hvězdám, anebo na filmovém plátně. Já už mám svůj limit vyčerpán. Já už jednu kytku  s dovážkou až do domu dostala. Sice pár let zpátky, ale kdo by čekal, že mám ještě nárok ...... Nebudu vás dlouho napínat. Ne .... nebylo to od milence, tajného ctitele či nějakého obchodního partnera, který mě ve skrytu duše miluje (a že jich je!). Bylo to od tchýně. Bývalé. Až se mi chce říct - miluju ji nejvíc na světě!!!

Výzdoba alá 211 a .....

...... kurýrní kytka

A to bylo z překvapení asi tak všechno :) Vlastně kecám! Přijedu domů, "Zůstaň stát v předsíni" řvaly na mě doma ty dvě pletichářky. A pak za falešného znění "Hodně štěstí zdraví....." jsem mohla otevřít dveře a vidět, jak mi tryskají dvě fontány z dortu. Ale z jakého dortu! Malinový číňan z Love Coffee. 

Hlavně, že ráno proběhl s  kavárnicí (pekelnicí) tento rozhovor:

Já: "Nebyla tady náhodou ségra tenhle týden?"

Kavárnice: "Né, proč jako?"

Já: "Sakra .... hmmm .... tak nic .... doufala jsem, že dostanu jako dort cheesecake ..."

Kavárnice:"No ..... tak to je blbý." 

A odkráčela do pryče (= pryč).

Tsss ..... takhle nebetyčně mi lhát. To se nedělá!!! Ale zas to bylo překvapení jako prase .... přesně to, co mám na narozeninách tak ráda - překvapení. Protože když Vám dá někdo peníze do ruky a běž si něco koupit, tak to není to pravé ořechové, prostě su-pri-se (s-práááájs = jakože překvapení).


P.S. Pro mě jsou narozeniny dnem, který jediný je celý můj. A ano, očekávám, že se ze mě svět alespoň v tenhle jeden den posere :) Proto je mám tak ráda, protože je to "máj déééj". A komu se to nelíbí, ať mi pruhovaný ocas políbí ......


P.S.2 Všem díky za dary, přání a jiné ..... a v nevyhlášené soutěži "Kdo mi popřeje první?" vyhrála Monička ..... pár sekund po půlnoci .... pak šla spát :) tomu říkám oběť! 

Olomoucký snobismus - díl III.

Celé je to ironické, protože přítel nerad chodí na plesy. Já si na tom sice taky nefrčím, ale jednou za čas (pokud to zrovna není po brzkém ranním vstávání, kdy následuje celodenní lyžovačka a kdy pak na nachystání mám jen hodinu času ….), tak proč se hezky neobléct, namalovat, nechat se učesat a hrát si dámu, nebo na princeznu J Alespoň pak nemám touhy po svatbě, abych si to princeznovství někde uskutečnila :-) Mám totiž pocit, že hodně žen se chce vdávat proto, že chtějí být krásné, mít dech-beroucí šaty a  být středem pozornosti.

Takže my jako pár s nálepkou na čele „Plesy nám nic neříkají.“ jsme se ocitli (opět) na té (pro mě) největší snobárně snad v celém olomouckém kraji, která je navíc okořeněná dovětkem „Každý, kdo něco znamená, jde na Olomoucký Omega ples.“ No ….. byla jsem tam už potřetí, a jsem si zcela jista, že stále nic neznamenám a nikdy ani znamenat nebudu, ale pohoda J J J Nejlepší je to šílenství před plesem, kdy to vypadá, že lístky jsou všechny těžce podpultové a dostat se k nim je heroický výkon. Už se ani neřeší, kolik stojí, ale jestli vůbec budou …. šílené ….. a to jsem někde slyšela šuškandu o tom, že lístek stál i 2500,-Kč, doufám, že to byly jen fámy, protože vím o milionech a jednomu způsobu navíc, jak jinak a lépe ty peníze investovat. Fakt. Nekecám!

Takže lístky byly (vřelé díky jedné nejmenované olomoucké společnosti zabývající se výrobou nejen sportovní výživy), šaty byly (je potřeba, aby „se zaplatily“, když jsem je na sobě měla jen jednou J), oblek se ve skříni taky našel, umazanou kravatu jsme nechali doma, bo máme skvělé přátele, takže kravaty byly k půjčení hned dvě J boty jsme také nějaké v botníku nalezli, řasenka mi naštěstí ještě nevyschla, takže i „zmalovat“ jsem se mohla, cestou z práce jsem oškubala jedno kuře a hned byly náušnice hotové ……. jen vlasy ….. to byl zase kámen úrazu. Jako první jsem volala kadeřnici, která mi vytvořila mistrovské dílo na firemní vánoční večírek (no jo, hold jsem chtěla být za krávu), měla plno. Scheisse!!! Tak co teď? Těžce jsem s ní počítala, volala jsem docela dlouho před plesem ...... Tak jsem zvážila další možnost a při vzpomínce na poslední kreaci ji ihned zamítla, takovou nouzi jsem fakt neměla. Pak to bylo jasné, čí linku (nebo spíš profil na sociální síti) budu obtěžovat J Ivoušek …… ale ajta krajta, oni i ostatní lidé mají osobní životy J J J obvolala jsem tedy ostatní kadeřnictví - buď měli plno, anebo nekřesťanskou cenu ……. A pak …… nejhodnější kolegyně ze všech hodných, Kačenka, mi sehnala přes svou kadeřnici nějakou jinou kadeřnici J Česala sice rychle, měla skluz, a tvářila se tak nijak …….. ale mně se tak zalíbila, že to k ní za 14 dní půjdu risknout …. Sednu do křesla a pronesu: „Něco mi s tím udělejte, nechám to na vás.“ a jsem zvědavá, jak se osvědčí. Když ne, budu hledat jinde, co nadělám.

Oblečeni, vymydleni, navoněni, jak pár z amerického filmu (kostky cukru z nás odpadávaly cestou) jsme něco před devátou večerní (začínalo se v osm ….) stáli před „en-háčkem“. Ano, přišli jsme o úvodní slovo pořadatele akce, a ano, lidi už se tlačili u rautu, jak divá zvěř co týden nejedla, ale nám to vůbec nevadilo J

Korzovali jsme, našli mnoho přátel (a když už i já někoho znám, tak to je fakt úspěch B-)), zasedli někomu u stolu v restauraci J před půlnocí nalezli náš stůl v hlavním sále, nechali jsme se zvěčnit několika fotoaparáty (to aby byly hmatatelné důkazy, že jsme tam byli ;-)), zmeškali vyhlášení nejlepšího účesu a šatů (díky Bohu! nevím, jestli bych druhou tragédii přežila), okusili některé vybrané lihoviny, v tombole nic nevyhráli, do němoty se neopili a tančili až do páté hodiny ranní. Byla to prostě bomba J

A jestli půjdu příští rok?

No ….. když se ke mně nějakým omylem dostanou lístky, tak určitě. A když ne, tak mi to žily rozhodně trhat nebude J Však já dám příští rok vědět, jak to dopadlo …..

"Foť nás, jak se fotíme!!!" :-)

Tu šipku jsem mu vnutila já, přiznávám se.
On si totiž o mě myslí jiná přídavná jména, rozhodně né lichotivá ;-)

Když Vás adoptuje dívčí parta. Díky!!!!

Ambice

Není nad ambiciózní rodiče ..... avšak s velkým očekáváním přichází (sem tam) i velké zklamání. Občas jdou ruku v ruce, jako milenecká dvojice. A není větší cesty do pekel, než mít nereálná očekávání, co se vlastních potomků týče. Jistě myslí to s nimi dobře ..... ale čas od času to někteří docela přehání.

Co se mě týče, přehnané nároky jsem měla na sebe asi jen já .... Jistě, rodiče chtěli, abych se dobře učila, abych možná byla i první vysokoškolsky vzdělanou osobou v naší rodině, ale přehnané nároky na mě určitě neměli. Proto v mém případě nepřišla ani žádná velká zklamání. Kromě toho, že jsem teda sportovní antitalent. Základní školou jsem  tak nějak proplula samovolně, jen s občasnými poznámkami, že jsem líná se učit. No bodejť, komu by se chtělo učit něco, co nikdy nepoužije. Chemii a fyziku jsem přímo nesnášela. A přírodopis taky, teda do té doby než jsme začali probírat člověka. Bylo zajímavé zjistit kolik máme kde kostí, svalů a jak co funguje a jak se co porouchá. Zvláštní je i fakt, že já (cestoval) jsem úplně neexcelovala v zeměpise, ale naštěstí jsem měla shovívavého učitele :-) Na střední jsem se dostala na druhý pokus, protože ten první mi ukázal, že na gymnázium nemám ty správné buňky. Díky Bohu! Umřela bych tam už v prvním měsíci. Na střední škole už to bylo lepší. Po druhém ročníku vypadly i nudné předměty jako zbožíznalství, něco co mělo připomínat opět zeměpis a další. Naopak přibyly srandy jako účetnictví, ekonomie, výuka psaní všemi deseti a jiné. Sice to nebyl med, ani procházka růžovým sadem, ani duha s jednorožci, ale už člověk studoval něco, o čem věděl, že by to jednou mohl uplatnit. Třeba psaní všemi deseti uplatňuji každý den, i teď .... a je to k nezaplacení :-) TRUE STORY!!!

Střední jsem málem (fakt málem, chyběl kousek) zakončila s vyznamenáním. Doma po mě někteří radostí skočili, jak kdyby nevěřili, že to udělám (tssss). Studijní povinnosti jsem tím pádem měla splněné. Všechno co bylo dál, bylo bonusem, který jsem si řídila sama. Vysokou školu jsem dokončila bez jakéhokoliv prodlužování a opakování. Dokonce se mi podařilo nějakým zázrakem v druhém ročníku dosáhnout i na prospěchové stipendium pro nejlepších 10 studentů v ročníku. Dodnes nechápu, jak jsem to udělala, ale bylo to fajn. Tím se nechlubím, ale jen konstatuji, jak běžel můj vysokoškolský život :-) Po bakaláři jsem se rozhodla pro (pro mě velkou) změnu, a to studovat dálkově a zkusit si najít nějakou práci, abych pak před všemi těmi čerstvými inženýry měla náskok v podobě praxe a jistého pracovního místa. Doma se netvářili radostně. Myslím, že se báli, že jakmile přičichnu k penězům, do školy se mi nebude chtít. Netušili však, že se mi titul bakalář úplně nelíbí, protože se mi nehodí k jménu a prahnu po lepším, po inženýrce :-) a ekonomie k tomu!!! Dodnes si pamatuji tu radost, když jsem si na státnicích vytáhla lehké otázky (jako by asi na oplátku za ty těžké při bakaláři), a kdy komisi z mé diplomky zajímalo jen to, proč má tyrkysové desky a co jsou to brémské kruhy :-)

Občas koketuji s myšlenkou na doktorát ....... pak si ale vzpomenu na ty stresy při zkouškách, státnicích, na ty nervy, kdy seminární práce nešly formátovat tak, jak by měly a podobné srandy a koketování mě rychle přejde :-) Přeci jen .... jsem trošku líná a tady bych se fakt musela šrotit, a to já nerada ..... líbí se mi styl, kdy pochopením základních principů odvodím vše ostatní :-) na víc totiž nemám .........

Rozhodně chci být slečna!

Otevřu časopis OnaDnes a na nevím které straně na mě křičí glosa: "Nejsem žádná slečna". Tak jsem se začetla, neboť já jsem opačného mínění. Autorka glosy prý nikdy slečnou nebyla, protože nemá ráda jak se jedná se slečnou a jak s paní. Prý má slečna nádech nezralosti ..... a navíc to zní jako by si musela počkat na manžela, který ji pozvedne mezi plnohodnotné ženy :-) :-) :-)

Takže ..... ač nerada, správně již paní jsem, a to jsem si ani nemusela počkat na manžela (jak kdyby to byla nějaká spása?). No jo, hold s titulem fásnete navíc i to "paní". Takže ze slečny Evy XYZ najednou byla paní inženýrka Eva XYZ. Trochu moc změn najednou ne? A kdo se o to vůbec prosil? Já zásadně razím "slečnu" a hrdě dodávám, že to proto, aby se vědělo, že jsem ještě k mání :-) (jestli to čte přítel, tak musí mít radost :-) )

A rozhodně v tom necítím nádech nezralosti, spíš mladickou svěžest!!! Slečna je mladá, pohledná, ohebná dívka z rozkvetlé jarní louky, čistá jak lilie a svěží jak mořský vánek. Oproti ní paní .... má ponožky v sandálech, igelitku, mastné nenačesané vlasy, utrápený výraz, milion dětí a chůzi směr obchod s potravinami. Takový nádech to pro mě má ..... takže ač etika praví opak, já se hrdě hlásím ke slečně inženýrce (zní mi to jako: nejen, že je mladá a hezká, ale ona je i chytrá :-)) a to se mi moc líbí!!!!!

P.S. Další důvod proč se nevdávat. Chci být navždy slečnou ;-)

Drásal .... nervy a svaly drásál!

Gratuluji J.D. na Drásalovi k výbornému umístění, protože mi přijde husté být celkově pátý na trati dlouhé 115 km a první ve své kategorii a on naprosto nevěřícně odpovídá: "A k čemu?! To já gratuluju tobě, žes to vůbec dala .... už se těším na report ...... to bude spíš parte, ne?"

A já si tak v duchu říkám: "Aha, takže to se teď jako čeká, že z každého mého závodního pokusu bude report či co? To by se někteří upsali :-D" To, že Jiřík nepovažuje první pětku za dobré umístění mě už ani nepřekvapuje, on je věčně nějakej nespokojenej ...... ale za to, že to tak dobře zajel (alespoň podle mě!) mu nějaký to parte sepíšu :-) A věnuji to i Kláře, která to minulý rok chtěla jet, ale člověk míní, osud mění .........

Docela dobře si pamatuji, jak se ten blbej nápad odjet dlouhýho Drásala (v té době ještě 175 km trať neexistovala) zrodil. To jsem tak jednou zahlídla fotky jedné nejmenované spoře jezdící cyklistky, která Drásala jela. Myslím, že jí to trvalo něco kolem desíti hodin. A mě poprvé napadlo - zvládla bych to v časovém limitu? Neumřela bych na trati?

Prvních 100 km (navíc na horském SUPovi, nikoliv silnici) jsem dala před dvěma lety, právě den před Drásalem. Představa, že jedu 115 km v terénu mi tenkrát přišla docela dost funny ;-)

Minulý rok tak trochu asi z nudy a zvědavosti jsem si jako cíl sezóny určila závod na Salzu (aneb srabáckých 56km bolelo jak kráva) s tím, že příští rok bych toho Drásala mohla zkusit. Lucie říkala, že to pojedeme spolu. Jenže Lucie jezdí (i když říká, že nejezdí) a je fakt dobrá ........

Aniž bych se nějak speciálně připravovala (kromě toho, že jsem na Mallorce u každého výletu nad 100 km myslela na to, že to musím dát, protože 115 km v terénu to bude teprve peklo, a jednoho nedělního výletu s Ghostem, kdy jsme drtili Jívovou, Štrauzák, Kopeček a jiné okolní kopce v děsným vedru), hrdě jsem se přihlásila. Slyšela jsem pár reakcí, že jsem fakt dobrá. "Spíš blbá." opáčila jsem vždy suše. Protože přihlásit se umí každej, že jo. Horší je to absolvovat ..... a neskončit poslední .....

Takže jsem si bez nějaké speciální přípravy 4. července v 7:30 stála na startu ( v nohách natočeno jen 2,5 tisíce) a  pomalu mi začalo docházet, že tady končí legrace :-/
Lucie to odpískala (prej nemá naježděno .... kecá!) a dělala support na 175 km distanci (chápu ji, každý svého štěstí strůjcem ;-))

V hlavě mi ještě chvíli šrotovalo (než zazněl startovní - smrtelný výstřel), kdo jak tipoval, že mi to bude dlouho trvat:

Foxina: 8,5 - 9h (při vyslovování "8,5" docela skřípal zubama, takže bylo jasné, že v to vůbec nevěří .....),

Chobotnice: 9:15,

Otec optimisticky: 9,5 - 10 (Ale to jsem fakt hodně optimista! dodal),

Sova: 9:50 - 10:20,

Otec pesimisticky: 10:15 - 10,5 (jeho první tip).

Bylo jasný, že to musím tlačit k 9ti hodinám i kdybych se po**at měla :-D abych všem ukázala, zač je toho loket!!!

Asi tak 80 km, už JEN 40 ;-)

Závod samotný tu popisovat nebudu, neb si ho nepamatuji ;-) bylo toho prostě strašně moc, takže jen pár střípků z trati, které si můj mozek vybavuje:

• Šlapu si prvních 8 km do kopce výletním tempem s Liškou po boku ("rozjížděl se") a myslím na to, že takhle pomalu by to sice šlo, ale abych stihla ten 10 h limit :-D
• Letím prvním sjezdem dolů, myslím na ty překopávací kanály a výmoly před kterými pořadatelé varovali .... občas se práší tak, že ani nevidím kam jedu .... svištím si to v prostřední koleji (ano svištím - jela jsem na sebe docela rychle) a vidím periferně chlápka vlevo jak mě předjíždí .... najednou mu to ustřelí a on se v té rychlosti začne skládat k zemi a naráží i do mého zadního kola a nohy ..... instinktivně na pár sekund pouštím brzdy, abych odjela, pak brzdím i očima, chce se mi brečet, stačilo málo a válela bych se taky .... úplně vidím ten roztržený dres, spálené lokty a kolena do krve, naražené všechno .... je mi trochu mdlo .....
• Při začátku šplhání na Kelčský Javorník pouští můj domestik nahlas zajímavou myšlenku: "To by mě zajímalo, jestli to někdo nahoru vyšlape." Později chápu, stoupání rozdělené do tří kopců o takové prudkosti, že mám problém to zdolat i pěšky (příští rok se tam půjdu podívat na ty první borce, jak to dávají!). A sjezd takový, že jsem přemýšlela, jestli to bylo horší nahoru anebo dolů ;-) pod kopcem mému utrpení dodává korunu domestik větou: "Zdravíme naše běžce!" :-D přijdu si trošku jako trotl, ale znám své limity.
• Jedeme lesem a narážíme na velké bahno, neb znám své limity, vycvakávám se  a slézám z kola, borec za mnou jede a později se kácí do voňavého bahníčka :-)
• Na občerstvovačce se podivuji plastové konvi, prý je v ní ionťák .... no jen jestli ......
• Prženské Paseky jsou fakt peklo!!!
• Při 80ti km si říkám: "Už JEN 35!!!" :-D
• Na 111 km mi dochází, že to nebude avizovaných 115 km, ale těch 120, co psali sprejem kdesi na cestě a modlím se za závěrečný sjezd ......
• V závěrečném sjezdu skřípu zuby, bolest předloktí je novinkou, která graduje na maximum!!!
• V posledním stoupání po louce se měním ve sprostého dlaždiče!
• Do cíle dojíždím v čase 8:43, trošku mě mrzí, že to není 8:29, aby Foxině vypadly bulvy, ale už i tak vypadá, že tomu nemůže uvěřit.
• Otec se sestrou na mě zírají jak na zjevení. Je vidět, že tak brzo mě nečekali ;-)

Nevěřícně koukám .......

...... na tu konev co v ní má být ionťák ;-)

Díky "domestikovi" mi závod trvající déle než je jedna pracovní směna celkem rychle utekl, dokonce jsme si čas od času i povídali, což zvláště do kopce muselo ostatní závodníky strašně štvát :-) Takže Ondro, ještě jednou mockrát díky, byl jsi mi neskutečnou psychickou oporou, a když jsem ti někde ujela, tak jsi mi pak docela i chyběl ;-)

Někdy mi hlídal záda, někdy mapoval cestu přede mnou, celou dobu byl ale nenahraditelný!!!!!

Zámecká zahrada, jak ráda jsem jí viděla .....

FINISH!!!!!! 8:43!!!!!!

Když se podívám zpětně na mapku trati, nechápu, že jsem to vůbec ujela a nebyla poslední :-)
Kde je červená linka, tam jsem v sobotu byla i já ;)

A pro zvídavce: Ne, opravdu to příští rok znovu nepojedu :-D najdu si jinou šílenost, o které budu tvrdit, že na ni budu trénovat a opak bude pravdou ;-)

P.S. Ta lůza co jí říkám "sestra" se vydala na trať dlouhou 37 km a v konkurenci samých profi jezdkyň z profi týmů to dopadlo takhle:

Splněný sen ...... aneb mýval na bedně!!!

Bylo nebylo ......... já vím, takhle začínají pohádky, ale to co se mi stalo jak pohádka je, tak se usaďte a dobře poslouchejte milé děti :-)

Jak to mám s cyklistikou asi většina ví, kdo neví a tápe, seznámím ho rychle:
1) kolo ano, ale většinou až 1.května na Bílý kámen,
2) maximálně najeto 1.000 km,
3) nejdelší trasa - 60 km :-)
4) první závod v srpnu 2012 za vydatného povzbuzování Lišky, abych se prej nenudila v cíli, když bude závodit :-D

No a pak mě to tak nějak chytlo, začalo bavit - posouvat limity .... např. ujetí 100 km v jeden den byl výkon dříve nemyslitelný :-) A pak to šlo ráz na ráz, závodů víc, v březnu Chorvatsko abychom se nenudili a tak dále :-D že jsem tajně snila o bedně snad nemusím říkat. Myslím, že každý, kdo se věnuje sportu touží po tom být dobrý ....... a ještě, když je člověk sportovní antitalent, tak ta představa stupňů vítězů je jako fata morgána :-)

Když jsem měla rande s Vinařskou 50 poprvé v roce 2013 srazili mě hned asi 200m po startu. Borec neřekl ani bůůů a ujel. Já zůstala na zemi celá dodřená, naražená, nasraná, ale nevzdala jsem to. Nechala jsem si zavázat odřeniny ať se mi do nich nepráší, nasadit řetěz, srovnat řidítka a vydala se na trať. Né proto, že bych byla tak "pozice chtivá", ale protože všichni vykládali jak je to krásný závod, jak se táhne vinicemi a kdesi cosi a já to chtěla vidět, projet si to ........ že jsem po tom pádu jela hodně zabržděně je asi jasné ...... předjížděly mě i děti, ale to mi nevadilo, byla jsem ráda, že to vůbec jedu. V čase 3:10 jsem tak dokončila první Vinařskou 50 a jako bolestné jsem večer fásla korunku :)

Takhle jsem dopadla po srážce s blbcem při své vinařské premiéře.

Za rok jsem stála na startu znovu, málem infarkt z toho, že mě někdo zase sejme, první stovky metrů jsem raději uplatňovala styl koloběžka, abych byla stabilnější .....  Prodírat se však davem bylo potom horší, špatně se předjíždělo, celých 50km jsem doháněla ten svůj pomalý start. Do cíle jsem dojela za dvě hodiny a deset minut. Otec uznal, že je to dobrý čas (to je jak dostat medaili za zásluhy :-D). Když jsem se podívala na výsledky byla jsem těsně u oné pověstné "první desítky". Skončila jsem 11. a na třetí místo mi scházelo 9 minut. Jsem realista, takže jsem věděla, že to bych fakt musela makat, aby tam ta šance byla a hlavně dobře odstartovat, takže cíl nakonec docela nereálný, ale proč o tom  alespoň nesnít (stejně jako o tom, že Brad opustí Angelinu a zamiluje se do mě ) :-)

A pak přišel letošní rok! Trénovalo se tak, že se netrénovalo, nebo se tomu spíš trénink nedal vůbec říkat :-D pak se jelo na týden na dovolenou, pak byl člověk týden nemocen a pak následovalo asi 14 dní ukrutné zimy, a když bylo teplo tak byl dětský den nebo jiná MKT aktivita, takže nic :-) Že byly nějaké sny a plány před rokem bylo už skoro zapomenuto.
Takže si tak sedíme v pátek večer před vinařstvím Popů, popíjíme moc dobré víno (to ani téct nechtělo, kolik v tom bylo cukru) a já tak fantazíruju ......9 minut ..... minulý rok mi chybělo 9 minut .... to letos nedám ..... ale bylo by to hezké stát na bedně :-) při hubnutí je prý důležité představovat si, že už máte svou vysněnou postavu, a tak si představuju, jak lezu na bednu, slastná představa, skoro lepší jak sex ...... tak zpátky na zem, nereálné ...... Liška mi dává limit 2:05, říkám si, že se asi posral v kině, že už minule jsem jela dost podlahu, tak jak to můžu stáhnout na 2:05???? Padá mi hlava do dlaní, cítím bezmoc, štve mě, že jsem tu přípravu líp nepojala. Tak si říkám, že se chci zlepšit co nejvíc a být v první destíce ..... uzavírat první pětku by bylo taky fajn :-)
Druhý den stojím na startu, v podstatě nerozjetá, a stresuje mě, kolik je všude vyšvihaných holek a co v té vlně chtějí, když nemají číslo do 250 a ani poznámku, že patří do I.vlny? Padá startovní výstřel, u mě nastupuje panika, posouváme se vpřed, pak se brzí, pak se lidi tlačí, zase první zatáčku téměř styl koloběžka. Osměluji se a deru se dopředu, ostré lokty, alá nafouknutá ryba s ostnama, za chvíli mě zavírá dav, nedá se kudy předjet, všichni jedou vedle sebe .... vedle sebe a pomalu .....předjíždím je, když najíždíme na šotolinu, jedu si vpravo, neb si vybavuji otcovu poznámku, že vpravo se líp jede, že je tam míň štěrku. Za chvíli jsem nucena přejet vlevo, vpravo se jelo moc pomalu. Přichází sjezd a já pořád šlapu, trochu mi na tom štěrku tančí zadek, ale odmítám zpomalit, prvních 10km je fakt leteckej den, plíce mám totálně v prdeli, nohy hlásí kyselinu mléčnou a odmítají spolupracovat, neberu jejich protesty v potaz a jedu v podstatě na doraz. Projíždíme Šatovem, najíždíme do terénu, kličkujeme vinicemi ..... pán přede mnou mě brzí, druhá kolej je stále plná lidí, dilema: vjet do trávy a předjet ho a další 3 lidi, anebo vyčkat na místo na předjetí? Dilema mám dalších 5 minut a pak přichází místo, kde předjíždím, následuje dalších X kilometrů a já si frčím vlevo a šlapu, jak kdyby za rohem byl cíl. Přichází kamenitý výjezd, nahazuji lokty a odmítám opustit svou ideální stopu, nahoře mám pocit, že snad budu plivat krev .......... pak je to nahoru a dolů, nahoru a dolů, holku co mě předjela v teniskách a tričku a nohy měla jako já ruce jsem už dohnala a nechala za sebou, i tu slečnu (paní?) v červeném dresu .... ale ta ve stejných růžových kraťasích mi odjela do pryč ...... v duchu si říkám - je to fakt v řiti, bedna nebude ....to nevadí, kolik je hodin? Hodina pryč? Hmm, a 25km taky ujetých, to je dobré, to by mohl ten liščí limit mohl vyjít.

Úžasný sjezd a dole ostrá levá, anebo studený rybník :)

Najíždíme do vinic, všude samí chlapi, žádná motivace (no i když každý předjetý chlap je skvělý skalp!) najíždíme na asfalt, v dálce vidím culík - hustý. Trošku přizpůsobuji tempo a pomalu se přibližuji - ale fakt pomalu, holku už mám na dohled, ale pořád mi k ní chybí dobrých 20 metrů .... v každé zatáčce mi ujede, protože ji projede mnohem líp jak já .... pěkně mě to sere .... blížíme se k třešničce celého závodu - fakt brutální tři asfaltové hupky do kopce. Kolega vedle to komentuje slovy:"To je ta hrozná děvka před námi." Jen se směju a přehazuju na nejlehčí převod, posunuju těžiště na sedátku dopředu a modlím se .... kolegové vedle z kola slezly, culík mi zmizel kdesi nahoře .... hupky vyjíždím, i když nohou projíždí křeč. Nahoře mám pocit, že vyplivnu vnitřnosti, nohy tuhnou, ale není čas, vjíždíme mezi vinice a zase vidím konkurentu (nemíním riskovat, že by byla juniorka, to by mohlo v cíli bolet, však víte ...... bedna :-)) pomalu se k holce dotahuji a zjišťuji, že před ní jede ještě jedna, nejspíše s otcem, který jí udílí jistě cenné rady. A najednou si říkám - kurva teď! - a přidávám, abych obě předjela, ani se neotáčím a jen se v duchu modlím, že na můj útok nemají odpověď, že už prostě nemůžou zrychlit, jinak jsem v prdeli, jestli se za mě pověsily. Přichází štěrkovitý sjezd, odmítám sahat na brzdy i když včera jsem tu brzdila jak divá. Díky rychlosti vyjíždím protější brdek téměř bez šlápnutí a hned řadím těžší, protože se cesta rovná a mírně svažuje dolů. Vím, že už je to "jen" mírný sjezd podél železniční trati a slavná panelka, pak pravá zatáčka - rozbitý asfalt - pravá zatáčka a cilový spurt. Na začátku panelky narážím na další dívčí skalp, říkám si, že to asi nebude moje kategorie, ale odmítám to riskovat, celou dobu jedu podlahu jak prase, abych si nemohla vyčítat, že jsem do toho nedala všechno. Najednou se mi ta panelka zdá nekonečná, fouká, jedu sama, není se za koho schovat, bojím se, že si za sebou vezu tři holky, jasný, bedna to nebude, ale bylo by to moc hezký, a kdyby ... chci dojet raději 4. než 6. Nohy bolí, nechcou jet, předsvědčuji je, že teď to nemůžou vzdát, když 49km tak poctivě dřely. Jedu už v podstatě na euforii z toho, že za chvíli bude konec. Tachometr ukazuje, že už jedu 2:03 což mě trošku štve, chtěla jsem mít výsledný čas 2:01 nebo 2:03, abych Lišce ukázala, zač je toho loket :-) takže jedu jak pominutá, jen abych se vlezla do toho jeho 2:05. V posledním sjezdu do pravotočivé zatáčky mi trochu ustřeluje zadní kolo, doprdele ..... spadnout tady, tak se asi vzteky nezvednu .... stoupám a rozjíždím spurt do cílové rovinky. Najednou za sebou slyším zvuk kola ..... sakra ..... ale je to nějaké hlučné a asi rychlé, to snad nemůže být holka .... NENÍ .... uff ........... vjíždím na hřiště, odmítám přibrzdit na tom štěrku, ať se tady třeba rozplácnu, hlavně ať je ta část kola s čipem už v cíli :-) Přejíždím koberec a tachometr ukazuje 2:04:26 .... uff .... splnila jsem, sice tak tak, ale i tak ho tím můžu dráždit, že jsem to dala :-) Koukám na tabuli a tam svítí, že jsem dojela 384. Říkám si : "Dobře já ... minule jsem byla snad někde kolem 600." Moderátor hlásí pána co dojel 382. a pak slyším: "A jako 384. dojela i Eva Nádvorníková....." říkám si - fajn, slyšem svoje jméno nahlas na celý hřiště :-) ale moderátor ve větě pokračuje a mě tuhne krev v žilách: ".........která je i třetí ženou ve své kategorii!". Mám pocit, že blbě slyším, že se mi to zdá, do očí se mi derou slzy překvapení ..... ty vole, já to fakt dala, hustě já :-)
Jinak slečna co jsem ji pořád tak naháněla posledních 5km byla opravdu juniorka, ale evidentně ta před ní byla moje kategorie a ta na panelce byla v kategorii starších, takže jet podlahu celých 52 km se fakt vyplatilo, dala jsem do toho úplně všechno a ono to klaplo :-)
Blbý je, že na příští rok mi Foxina chystá nějaký limitový peklo ......

P.S. Fásla jsem na bedně korunku, které otec hanlivě říká "houba na mytí auta" a jako upomínku si koupila korálek s pohárem (neb ten jsem nedostala) a vinnou révou.

Fakt bedna, 3. z 62, pro mě hustý .....

P.S.2. Na vrcholu se má prý přestat ....... no ..... ale já ještě nemám splněno, já ještě musím přežít dlouhého Drásala a pak to můžu zapíchnout alá velká hvězda :-)

Pro mě neuvěřitelný pohled!!!!

Na tohle bych mohla koukat pořád ;-)